Snad už od dětství má každý rád zvířata, zvláště domácí kočky, psy, kanáry, papoušky, rybky, ovečky apod. Ani s přibývajícími léty náklonnosti ke zvířatům neubývá, ba naopak se mění takřka v přátelství. Zvláště tehdy, když žije člověk sám. Není divu, že je na pařížském hřbitově zvířat také nápis: „Čím více poznávám lidi, tím více miluji svého psa“. Při vzpomínce na tento nápis se mi vybavil rozkaz fašistických „nadlidí“, aby lidé židovského původu, než odejdou do koncentračního tábora, předali domácí zvířata: kočky, psy, papoušky, kanáry apod. v Edenu v Praze.
Byla jsem tehdy otcem pověřena, abych tam odvezla naše dvě kočky, jež právě k němu z rodiny nejvíce lnuly a psíka starých manželů Husinských, kteří bydleli rovněž v Mýtě. Otec se s kočkami dlouho loučil, dal jim kousek masa a pečlivě je dal do cukrové krabice s průduchy. Psa jsem vedla.
Když jsme se sestrou Vlastou přišli do místa „odvodu“, viděly jsme veliké klece, kam se zvířata z dočasných úkrytů pouštěla. Daleko od Edenu bylo slyšet štěkání psů, ale ne veselé, jak bývá při vítání příbuzných, ale spíše kvílení a v očích majitelů zvířat byl zřejmý smutek, ba žal. Je možné, že se tu některý osamělý člověk loučil s jediným živáčkem ve svém domově, který brzy také ztratí.
Dívala jsem se, když do klece pouštěli naše kočky. Ony doslova „vystřelily“ z krabice. Nemohly asi pochopit, co jsme to s nimi udělali. Co se se zvířaty pak stalo? Obyčejná zvířata byla utracena a vzácná čistokrevná dostala nového pána, kteří se pak jimi chlubili možná i daleko od naší vlasti. Kdo ví, přilnula-li k novým majitelům tak, jako k původním. J. Fuchsová |