Čtvrtek, 17. říjen 2019

Podbrdské Noviny

Zprávy z regionu Podbrdsko, obce: Hořovice, Zdice, Žebrák, Komárov, Zbiroh, Mirošov, Btová, Cerhovice, Strašice, Točník, Tlustice

Banner

news menu leftnews menu right
Zubní pohotovost v Nemocnici Hořovice

NHNedílnou součástí Nemocnice Hořovice je také zubní ambulance. Na oddělení jsou používány vysoce moderní diagnostické a terapeutické prostředky (např. digitální zpracování RTG vyšetření na počítači, který umožňuje detailní rozbor situace ve vašich ústech).

K vybavení ambulance patří také panoramatický rentgen a vlastní zubní laboratoř.

PN OSOBNOSTI PODBRDSKA Rakev kapsy nemá, nic si tam sebou nevezmeme, míní Miloslav Mudra
Zář
07
2016
Rakev kapsy nemá, nic si tam sebou nevezmeme, míní Miloslav Mudra
Podbrdské noviny - Osobnosti Podbrdska
Napsal: Marta ŠeVac   

Pan Miloslav Mudra Podivuhodný osud provázel z Hořovic a zpět do Hořovic a pak do nedalekého Křešína Miloslava Mudru. Dnes tam působí jako neuvolněný starosta již 2. volební období, a přitom má velké hospodářství, kde se stará o velký počet drůbeže, králíků a dalšího domácího zvířectva. Když byl malým klukem, tak mu jeho děda, který měl statek, řekl, že z něj nikdy nic nebude. Dnes jako jediný ze širokého příbuzenstva má hospodářství, tedy by z něj děda měl radost.

* Ale hezky od začátku, kdy a kde jste se narodil a čím byli vaši rodiče?

Pan Mudra nejprve oponoval: „Ale já se nepovažuji za osobnost. Možná jsem byl trošku víc vidět, protože v uplynulých cca 20 letech jsem spolupracoval s populárními osobnostmi. Dost často i lidé, kteří nejsou nikde vidět, jsou veliké osobnosti, které dosáhly velikých cílů, přitom působí skromně a nenápadně.“

* Máte pravdu, přesto pojďme k vám. Kolik je vám let?

Začátkem července jsem oslavil šedesátku. Bydleli jsme s rodiči v Hořovicích, v Dražovce ve finských domcích patřících tehdy Vojenským lesům. Do školy jsem chodil na Vísku. Moji rodiče pracovali u Vojenských lesů. Když mi bylo 6 let, tak mi umřel otec, bylo mu 32 let. Asi za rok jsme se odstěhovali na Nouzov kvůli maminčině práci u Vojenských lesů. Odtud jsme se stěhovali do pohraničí do Stříbrné (nad Kraslicemi), měl jsem to pěšky asi 10 minut na hranice s Německem. Jsem rád, že jsem vyrostl v tomto prostředí, protože jsem se pak nenechal ovlivňovat žádnou politickou stranou. Moje dětství a mládí bylo jiné než ve vnitrozemí, kde „kvetl“ socialismus.

* Jak se to projevovalo? V čem vám tam socialismus „nekvetl“?

Lidé byli víc při sobě a tzv. nekoukali jeden druhému tolik do talíře. Moji spolužáci se v roce 1969 většinou vystěhovali do Německa. V tom roce byla poslední možnost se legálně odstěhovat, pokud byl jeden z rodičů německé národnosti. Ve třídě nás zbylo z cca 30 žáků pouze osm. Pohraničí se ještě více vylidnilo. Maminka v pohraničí dělala už u Státních lesů.

* Co se přihodilo tatínkovi, že zemřel tak mladý?

Všichni předkové měli srdeční chorobu. Praskla mu srdečnice na honu, zemřel v Hořovicích za sídlištěm, kde bývala stodola, tak u ní. Jsem poslední v rodě, a asi náš rod zanikne po meči, mám jenom dvě dcery. Taky už mám za sebou jeden srdeční kolaps, ale neřeším to.

* Máte sourozence?

Mám - nevlastní, maminka se znovu vdala. Její příběh je jako z nějakého románu. Můj otec měl kamaráda Františka, který byl z Nouzova. Tomu zemřela manželka, kterou zabila elektrika v pračce. Tehdy tatínek mamince řekl: „Kdyby se se mnou něco stalo, vezmi si Frantu, on zůstal sám se třemi dětmi.“ Protože do půl roku táta zemřel, tak si maminka tohoto otcova kamaráda vzala, tři děti vychovala a spolu měli ještě moji sestru. Bylo nás pět. Maminka se dožila 82 let a zemřela nedávno. Život si užila, i když měla životní tragedie – zemřel jí první manžel, vychovávala všechny děti, pak zemřel i druhý manžel – v té době mně už bylo osmnáct, ale nejmladší sestře pouze devět let. Nakonec maminku předešel na věčnost i její dlouholetý přítel.

* Mohl jste studovat?

Spíš jsem nemohl, problémem byla ruština. Od roku 1969 nás paní učitelka přestala učit ruštinu úplně, jako protest proti srpnovým událostem roku 1968, musím se přiznat, že nám to vyhovovalo. Těch pár, co nás tam zůstalo a chtělo na střední školu, neumělo ruštinu, a z ní se i maturovalo. Začal jsem chodit do učiliště továrny na hudební nástroje AMATI v Kraslicích. Nejprve jsem ale v patnácti letech odešel na střední vojenskou dělostřeleckou  školu na Slovensko do Martina. Po půl roce jsem zjistil, že být v 15 vojákem je chyba a vrátil jsem se a šel do učení. Vyučil jsem se mechanikem hudebních nástrojů a zůstal jsem tam i pracovat. Pak jsem se ve 20 letech oženil, první dceru jsme měli, když mi bylo 24 let. Dcera Petra měla problém s dýchacími cestami, doktor nám doporučil, abychom se přestěhovali. Hledal jsem, kam se přestěhovat, tehdy jsem zajel za ředitelem zdejší Delicie a požádal ho o práci. Ten mi dal podmínku, že když si udělám střední školu, tak mi dá byt. Střední školu jsem si dokončil v Komárově při učilišti. Byla zaměřena na dřevařství a hudební nástroje.

* To muselo být dost náročné – práce, rodina, škola…

Dalo se to zvládnout, byli jsme mladí. Ale vzpomínám si v souvislosti s tím, jak se dnes vymýšlí, že bude jednotná maturita. To tady už bylo! Když jsem maturoval, tak se otázky vyhlásily rádiem, všichni zasedli a psali. Nikdo nevěděl, jaké otázky budou. Dnes se to zavádí jako novinka, a nevím, co na tom stojí ty milióny korun.

* Co jste dělal v Delicii?

V galvanovně a na povrchových úpravách. To byla moje specializace z Amati Kraslice. Celkem jsem pracoval na povrchových úpravách asi 17 let. Pak přišel 89. rok, kdy jsem přešel z leštírny a galvanovny na šéfa zásobování. Pak jsem byl několik let akcionářem v Delicii a přitom jsem podnikal, už jsem měl od roku 1991 svoji firmu Rebeca. Začal jsem podnikat vlastně už koncem roku 1989, a původně to nebylo v módě. Můj názor byl, že se všichni vrhnou na Německo a budou vozit věci z Německa, já se chtěl orientovat spíš na asijský trh – Indonézie, Malajzie, Čína. Asi do roku 1995 jsem odtud vozil všechno možné – ratanový nábytek i textil, ale pak jsem začal obchodovat se Slovenskem, které bylo v dosahu a mělo šicí dílny. Prodejny jsme měli po celé republice. Všechny prodejny byly pod Rebecou.

* Pak začalo období spolupráce s různými známými osobnostmi?

Začal jsem spolupracovat se Soňou Müllerovou, tehdy manželkou Richarda Müllera, která navrhovala modely a já jsem je dost úspěšně prodával. Soňa Müllerová pak tuto práci ukončila a dílnu na Slovensku jsem převzal já, jmenovala se Rebeca Style. Všechnu produkci šili pro nás. Tam jsme začali šít pro osobnosti. První byl Pavel Nový. To byl zhruba rok 1996 – 97. Pak přišlo jedno velmi špatné období, v roce 1997 nám vykradli butik Rebeca v Hořovicích, odnesli všechno, co mohli, zboží a peníze za téměř 5 milionů. Peníze jsem měl půjčené z banky. Nezůstalo nám nic, jen dluhy v bance. Vykradení jsem nahrazoval deset let. Zůstal nám úvěr, prázdné účty a prázdný sklad. Neudělal jsem to, co je dnes módou, dát vše do konkurzu a nechat dluhy na někom jiném. Všechno jsme za deset let zvládli zaplatit. Pojištění jsem tehdy měl jenom na 500 tisíc.

* Našlo se někdy zboží? Přišlo se na to, kdo to byl? Měl jste podezření?

Nenašlo. Bylo veliké podezření, ale nedá se o tom mluvit, když se to neprokázalo. Např. jsme nainstalovali na určité místo trezor, který se nedal běžně objevit, a i ten nám vykradli, bylo v něm 480 tisíc na DPH, které se mělo zaplatit v pondělí za zboží, které se přivezlo ze Slovenska. Ve čtvrtek jsem měl mít módní přehlídku s modely od Soni Mullerové, a ty zmizely taky, ale zvládlo se to. Slováci ušili nové a přivezli nám je do Prahy hodinu před přehlídkou.

Tehdy mi pomohl jeden z mých zákazníků, který za mnou přišel a řekl mi: „Byl jsi nastartovaný, když teď začneš řešit, že nemáš nic, přestanou ti chodit zákazníci. Překroč to, půjčím ti bezúročně půl milionu, máš to na další start, až budeš moci, tak mi je vrátíš. Hlavně nedej nic na sobě znát, dělej, jako by se nic nestalo.“

* Stihl viníky nějaký trest?

Normální trest ne, nikdy se to neprokázalo.

* Myslím trest božích mlýnů?

Chtěl bych věřit, že ano.

Pan Miloslav Mudra začal před 11 lety pořádat Loučení s prázdninami na Křešíně, dodnes se do pořádání akce i při jejím průběhu plně zapojuje. Na našem snímku připravuje na talíře utopence pro soutěžící v jejich pojídání.* Kdy jste začali s módními přehlídkami na Cibulových jarmarcích v Hořovicích?

Začínal jsem s Pavlem Novým, pro něho jsem začal dělat netradiční obleky, např. nosil vždy krátké kalhoty, tak měl oblek s krátkými kalhotami. Asi v roce 1998 jsem měl módní přehlídku v Kladně, kde měli vystupovat Marián Labuda a Petr Novotný. Od pořadatelů jsem si vymínil, že mne pustí k Petrovi Novotnému a Mariánovi Labudovi. P. Novotný neměl zájem se se mnou vůbec bavit, až když jsem mu řekl, že dělám módu se Soňou Müllerovou, tak projevil zájem. Řekl jsem mu, že bych ho chtěl na přehlídku. Na to mi odpověděl, že ho jako moderátora nezaplatím. Odpověděl jsem mu, že moderátora mám, ale jeho chci jako manekýna. Divil se a říkal, že mu to nikdo nenabídl a jde do toho. Chtěl ušít něco ujetýho, tak jsem mu udělal oblek s krátkým rukávem, Pavel Nový měl oblek s krátkými kalhotami. A představili se prvně na Cibulovém jarmarku, pokud dobře vzpomínám tak v roce 1998. P. Novotnému se to tak zalíbilo, že jsme v některých letech dělali až 15 přehlídek ročně po celé republice. P. Novotný přivedl další osobnosti. Vystupoval s námi i Marián Labuda, Jiří Krytinář, Světlana Nálepková, krajský hejtman Petr Bendl, Maxim Turbulenc a mnoho dalších. Myslím, že díky tomu všemu jsem v roce 2003 obdržel prestižní ocenění od tehdejšího ministra obchodu „OBCHOD ROKU“.

* Taky jste uspořádal několik charitativních plesů s Rebecou.

Pořádali se tři roky po sobě v hořovické radnici. Chtěl jsem sehnat peníze pro nemocné děti. Na plese byli politické špičky, starostové, pojišťovací makléři a podnikatelé. Ze tří plesů jsme na charitu dali celkem přes 800 tisíc na nemocné děti, např. do Jedličkova ústavu, do nemocnice na Karlově náměstí.

* Proč jste s pořádáním plesů skončil?

Jednou jsem potřeboval drobnou pomoc na Karláku. Chtěl jsem, aby nevyléčitelně nemocného člověka, který tam jel na vyšetření, vzali přednostně, a nemusel tam dlouho čekat. Takže přijel na Karlák v půl osmé, a v čekárně čekal do půl druhé. Tak jsem si řekl – dost! Ale taky v té době ubývali sponzoři, kteří byli ochotni finančně podpořit dobrou věc, např. při charitativní dražbě dát třeba 100 tisíc za obraz. Např. pan mlynář Weber má ty obrazy tři. Nikdy nepřemýšlel, kolik to stojí, ale na jaký účel peníze půjdou.

* Módní přehlídky v rámci Cibuláků jste ale skončil taky.

Na těchto přehlídkách jsme všechno financovali, hodinu jsme měli přehlídku a pak zahrádkáři využívali stan pro dechovku a ostatní akce, přispět na to nechtěli. Jeden rok nějakou korunu dali, a dál už to nešlo. A hlavně ubývali sponzoři, a bez nich to nejde, jsou to velmi nákladné akce. Z prodeje v buticích to nešlo utáhnout. Měl jsem butiky Praze, v Karlových Varech, Strakonicích, Mladé Boleslavi, ve Slaném a v Hořovicích. Postupně jsem je pozavíral. V Hořovicích před více jak rokem. Dál dělám oblečení např. pro skupinu Maxim Turbulence. Jejich oblečení navrhuji sám, necháme vytisknout látky s potřebnými motivy, a šije buď moje dcera Mirka nebo občas i na Slovensku.

* Před 11 lety jste začal pořádat Loučení s prázdninami na Křešíně.

Ano, tam jsou od začátku hlavní hvězdou Maxim Turbulence a k nim se v roce 2008 přidal Kabát revival.

* Vzal jste na sebe post neuvolněného starosty Křešína. Proč?

V Křešíně chyběl jeden kandidát, tak jsem se nechal napsat na poslední místo a vyhrál jsem volby. Tehdy jsem nevěděl, do čeho jdu. Dnes jsem přesvědčený, že dodělám rozdělané akce a budu se věnovat svým věcem a starat se hlavně o sebe. Je tam spousta starostí. Lidé, kteří chodí normálně do práce, to dělat nemohou. Zaměstnavatel jim těžko dá 2x až 3x v týdnu volno, aby mohli někam jet a něco pro obec vyřídit. Dnes se po obcích toho chce tolik, že se starostenská funkce dá těžko zvládat při zaměstnání. Navíc se člověk každému nezavděčí, a ač nechce, tak si nadělá nepřátele. Mnoho věcí se musí řešit, a ne všem se řešení líbí.

* Jaké je to vaše hospodářství?

Vždycky jsem měl zvířata, i v Hořovicích, když jsem bydlel v bytovce, jsem měl farní zahradu, kde byla zvířata, byla tam drůbež a okrasné ptactvo. Na Křešíně mám slepice, kachny, husy, křepelky, kozy, ovce a králíky.

* Kolik zvířat máte? Kdo se vám o ně stará?

Je jich hodně. Všechno krmím, starám se sám. Teď momentálně buduju pro kachny a pro husy rybníček, voda bude hlavně z okapů, případně ze studny. 

Mám taky kuřata z vlastní líhně, abych měl své nosnice. Teď jsem k šedesátinám dostal dvě prasátka.

* Jak jste se dostal z bytovky v Hořovicích na hospodářství do Křešína?

Začátkem 90. let, kdy jsem podnikáním vydělal první peníze, tehdy šly vydělávat snadněji než teď, tak se mi v okolí líbily Hvozdce a Křešín, kde jsem chtěl něco koupit. Nemovitost tam mám asi od roku 1993. Natrvalo jsem se do Křešína nastěhoval kolem roku 2000, až jsem zboural starý dům a postavil nový ve stejném stylu jako původní roubenka.

* Co plánujete do budoucna?

Těším se na důchod. Asi před deseti lety jsem přehodnotil život, že se pořád někam ženeme, a to byl i důvod, proč jsem začal omezovat obchody. Myslím si, že člověk toho k životu nepotřebuje až tolik. Rakev kapsy nemá, nic si tam sebou nevezmete. Je potřeba taky žít a trochu se zklidnit, ne pořád někam letět. Zvířata jsou pro mne koníček, odreagování a v současné době můj smysl života. V důchodu člověk musí něco dělat, když budu ležet na gauči, tak je daleko větší pravděpodobnost, že se dožiju nižšího věku, než když mám pohyb a starám se o něco.

A to je vlastně i vzkaz pro naše čtenáře od Miloslava Mudry z Křešína. Marta ŠeVac

 


Powered by AlwarDigital
Copyright © 2010 Podbrdské vydavatelství