Pátek, 13. prosinec 2019

Podbrdské Noviny

Zprávy z regionu Podbrdsko, obce: Hořovice, Zdice, Žebrák, Komárov, Zbiroh, Mirošov, Btová, Cerhovice, Strašice, Točník, Tlustice

Banner

news menu leftnews menu right
Bezpečný nákup v Lidlu

Lidl-logoVánoční čas se pomalu, ale jistě blíží a s ním houstne pohyb osob v nákupních střediscích, na tržištích, ulicích i v dopravních prostředcích. Na Vánoce však nečekáme pouze my nakupující, ale také kapesní zloději. Využívají shonu, který je pro tento čas typický, ale také nepozornosti občanů. Lidé u sebe mají v tomto období více finančních prostředků a jsou při shánění vánočních dárků nepozorní a hektičtí.

PN OSOBNOSTI PODBRDSKA Jaroslava Šumerová měla vždy ráda matematiku
čec
02
2016
Jaroslava Šumerová měla vždy ráda matematiku
Podbrdské noviny - Osobnosti Podbrdska
Napsal: Marta ŠeVac   

Jaroslava Šumerová Vedoucí finančního odboru Městského úřadu Hořovice, Jaroslava Šumerová, se tomuto rozhovoru dost bránila. Když jsem opravdu dorazila s diktafonem, vítala mne rozpačitě se slovy: „Nemám z toho, že jste tady, radost, já přece nejsem nikdo významný.“

 

Paní Jaroslava Šumerová vede finanční odbor již 22 let, pracovat v něm začala před 31 lety, tedy zažila předsedu MNV Zdeňka Samce a následně všechny čtyři porevoluční starosty, 45 let žije s jedním manželem a další se dočtete v rozhovoru…

* Pocházíte z Hořovic?

Ano, ale narodila jsem se v porodnici v Plzni, v Hořovicích ještě porodnice nebyla. Celý život žiju v Hořovicích. Maminka byla z Hořovic, rozená Vlasáková, a tatínek pocházel ze Zdic, rozená jsem Nademlejnská. V Hořovicích jsem chodila do základní školy a v Berouně pak do Střední ekonomické školy. To byla výborná škola pro výchovu úředníků, ve třídě nás bylo přes 40, z toho pouze 8 kluků. Velice si vážím této školy, byla to velice kvalitní škola, takže většina z nás našla slušné uplatnění.

Po maturitě jsem nastoupila v Hořovicích do ČSAD, a tam už jsem začala pracovat s číslicemi, dělala jsem účetní a fakturantku pro kamionovou dopravu. Bavilo mne to, ale do toho vstoupila politika, byla jsem přesvědčovaná, že když dělám pro kamionovou dopravu, tak bych se měla angažovat. To jsem odmítla, ale tlak byl na mne vyvíjen stále, tak jsem si řekla, že to nemám zapotřebí (bylo mi 20 let), a odešla jsem do Lidové demokracie v Praze. To je jediné místo, kde jsem nedělala s číslicemi. Na to období vzpomínám velice ráda. Již nikdy jsem nezažila takové lidi, jako tam. Nebyli zákeřní, byli vstřícní, nepomlouvalo se, nezávidělo. Dělala jsem v nakladatelství Vyšehrad, a tam dělali jenom lidé, kteří pracovali s knihami. Byli úžasní. Nesetkala jsem se tam s ničím negativním.

* Přesto jste odešla. Co k tomu vedlo?

Vdala jsem se a s manželem jsme si chtěli postavit v Hořovicích dům. Nedalo se zvládnout denní dojíždění do Prahy a přitom stavět. Dělala jsem tam 3 roky na pozici sekretářky šéfredaktora. Byla to zajímavá práce, ale necítila jsem ji jako své poslání, stejně bych byla časem odešla. Chtěla jsem dělat samostatnou práci.

* Našla jste uplatnění v Hořovicích podle svých představ?

Nejprve jsem byla na mateřské, mám syna a dceru, oba jsou učitelé. Moje tchýně dělala v Hořovicích vedoucí jídelny 1. ZŠ a upozornila mě, že se uvolnilo ve školce místo hospodářky, která jim ze dne na den odešla. Byla to školka patřící ČKD naproti poště, dnes je to restaurace. Měla jsem na starosti dvě školky patřící ČKD, druhá byla pod nádražím, dnes je tam sídlo firmy Cymedica. Díky školce jsem dostala práci na městském úřadě. Nosila jsem totiž na úřad vyúčtování z jídelen, a tak mi vedoucí paní Křížová, která odcházela do důchodu, nabídla místo úřednice. Na její místo nastoupila paní Vacková, já jsem na úřadě od roku 1985. Ve vedoucí funkci jsem od roku 1994.

* A tady bychom se mohli vrátit k té matematice. Vás prý vždy bavila.

Bavila, měla jsem z ní jedině jedničky. Snad po mně je takto zdatný v číslech můj vnuk, ale netvrdím, že je to jenom po mně, také jeho dědeček byl vynikající odborník na elektrotechniku. Nerada bych však křivdila mým ostatním vnoučatům, i ta jsou velice šikovná a nejen v matematice.

* Kde se ve vaší rodině vzal sklon k učitelské profesi?

To bude možná po mně. Protože jsem vždy chtěla být učitelkou. Jenomže pocházím z dost chudých poměrů. Vycházela jsem školu v roce 1964, a to nebyla moc příznivá doba. Tehdy mi tatínek s maminkou řekli, že ze střední všeobecné školy nebudu nic a těžko budu někde hledat práci. Že bych měla vystudovat obor, ze kterého budu moci hned nastoupit do zaměstnání. Rodiče jsem poslechla a nelituji. Studovala jsem obor, který mne bavil. Ovšem kantořina ve mně dřímala hodně dlouho. Rodičům jsem nikdy nic neřekla, ale s odstupem času jsem za moji profesi ráda. Když vidím moje děti, a taky nevěsta je učitelka, tak bych na to, být učitelkou, neměla. Nemám až tak velkou trpělivost. U dcery a nevěsty, které učí na 1. stupni, vidím tvůrčí zapálení, obdivuji, kolik mají úžasných nápadů, co všechno dokážou vymyslet např. na výtvarku. To neumím, nemám to v sobě.

* A jak to pokračovalo na úřadě? Vedoucí paní Vacková odešla do důchodu v roce 1994?

Odešla v roce 1993. Ale jejím přáním bylo, aby na její místo nastoupil vysokoškolsky vzdělaný člověk. Přijali sem mladého pána, který dělal účetního na vojenském útvaru ve Zbirohu, ovšem veškeré účetnictví tam tvořila pokladní kniha, a časem se to poznalo i na jeho pracovních výsledcích. Byl to chytrý kluk, poznal, že na to nemá a odešel. Jeho nástupkyně byla velice schopná, ale po určité době se začala domnívat, že má na víc a odešla. V té době už byla na úřadě tajemnicí paní Milada Merhautová, která mi nakonec v létě 1994 nabídla post vedoucí.

* Pak jste to tedy vzala pevně do rukou…

Jestli pevně, to nevím, ale jsem životní optimista a nechci si k sobě pustit nic negativního. (Pozn. red.: Paní Šumerovou znám 26 let, vypadá pořád stejně, jako kdyby ani nestárla. Možná to bude tím životním postojem.) Snažím se, aby ze mne vycházelo jen to pozitivní. V životě se mi nestalo, že bych s někým nevyšla (alespoň pokud mi paměť sahá).

Svým způsobem je moje práce pro mne hrou. Hledám na ní jen to pozitivní, negativní dávám stranou. Myslím, že jsme dobrý kolektiv a je tady pohoda. Na finančním odboru se mnou pracují tři děvčata.

* Vy jste nastupovala, když byl předsedou pan Samec?

Ano, to byla taková poklidná doba, bylo nás na celém úřadě 16. Najednou se všechno změnilo, přišel 89. rok, pak 90. rok – první volby a na místo starosty přišel z okresního úřadu, kam byl kooptován z Občanského fóra, Jan Hájek. Úřad se začal rozšiřovat, přebírali jsme kompetence z národních výborů, z okresního úřadu atd. Dnes je tady skoro 80 lidí.

* Kolik vás tady pracovalo s paní Vackovou?

Pořád jsme byly jenom dvě úřednice a vedoucí odboru. A až když končily okresní úřady v roce 2002, tak jsme sem dostali jednu dívku z okresního úřadu. Tu jsme sem museli vzít, ale nakonec je to dobře, protože té práce je tady dost. Tehdy jsme ji brali na půl úvazku, že bude dělat školství, protože jsme zároveň přebírali od okresu školství. To, že je školství u odboru finančního, nebylo špatné rozhodnutí, protože školství je pro tento odbor nejmenší zátěž a i v tomto případě se řeší hlavně finance.

* A co děláte pro školy?

Pro školy mohu dělat jen to, co mi dovolí legislativa. Všechny mají právní subjektivitu, zřizovatelem je obec, řídí se školským zákonem.

Jednou za rok od všech 27 školských zařízení, které máme na starosti, shromáždím finanční rozvahy, ze kterých vyplynou potřeby financí na příslušný rok. Pokud se finance nedostávají, shromáždím mzdové inventury a pošlu  na krajský úřad, který normativně stanovuje rozpočty. Bohužel v mnohých případech jsou mzdové inventury zcela zbytečné, neboť skutečná potřeba nikoho nezajímá. Normativ je normativ. Nesnáším tento termín, již několik let se snažím na každém dohodovacím řízení tuto praxi alespoň zmírnit, a nechat větší prostor na rozhodnutí pověřenou obec, ale bohužel. Protože vidím, jaká je praxe při přidělování mzdových prostředků, již jen zmínky o přidávání učitelům mě rozčilují, neboť již nikdo nevidí, že pokud je přidáno, týká se to tarifních mezd a škrtají se ostatní složky, takže jsou ve většině případů na původní částce, někdy pouze mírně zvýšené, určitě ne o avizovaná procenta.

*Město má taky stanovené nějaké normativy?

Ježíš (opravdové zděšení), dejte pokoj, ještě normativy na město!?

* Vy tady působíte už za pátého starosty.

Ano: Zdeněk Samec, Jan Hájek, Luboš Čížek, Ondřej Vaculík a nyní Jiří Peřina. Domnívám se, že se všemi jsem vycházela velice dobře, nechtějte, abych o nich něco říkala.

* Jenom jsem se chtěla zeptat, že vy vždy připravujete návrh rozpočtu, tedy máte velice dobrý přehled o skutečných potřebách města, nemyslím priority, ty bývají podmíněné politikou. Zohledňujete tedy skutečné potřeby, nebo vám rada dá zadání, na co se musí dát peníze?

(Hluboký povzdech.) Když jsem začínala s rozpočty, tak jsem se chytala toho, co někdo zpracoval přede mnou. Rozpočty se ve městě dělaly vždycky, pouze s jinými čísly, např. v loňském roce byl cca 180 milionů a v r. 1991 pouhých 12 milionů.

Nejdřív si musím dát dohromady předpokládané příjmy. Existují vzorce, podle kterých si mohu spočítat daně, vím, kolik budou činit příjmy ze smluvních vztahů, jsou známé základní dotační tituly. Pak začnu sestavovat výdaje. Nejdřív musím zařadit základní výdaje, tj. to co město nutně potřebuje. Např. uklidit, svítit, zafinancovat příspěvkové organizace tak, aby mohly pracovat. A to, co zbude, se rozpouští do investic, z nichž u některých již předem vím, že financování je reálné, u některých se často jedná o tzv. zbožná přání představitelů města, kde je nutné hledat finanční krytí. V řadě případů již představitelé obce ví, že jsou reálné přislíbené dotace, takže když mi např. starosta řekne: „Tato dotace určitě přijde, už ji dejte do rozpočtu,“ nemám důvod jakkoliv toto sdělení zpochybnit, a do rozpočtu to zařadím.

* To jsou ta rozpočtová opatření, co se musí schvalovat na zastupitelstvu?

Ano. Základ rozpočtu zůstává stejný, to jsou základní potřeby města, každé rozpočtové opatření pouze upřesňuje jak příjmy tak výdaje města.

* Změnily se nějak potřeby města za ty roky?

Každé nové vedení se snaží město zvelebit, ale může ho zvelebit jenom za to, na co má. Na investice se dává hodně, ale běžné věci se příliš nemění.

* Navrhla byste zastupitelům, aby do některé kapitoly rozpočtu přilili trochu víc peněz?

To já si mohu navrhnout, co chci. Ovšem každé nové vedení má svá zbožná přání, s kterými jde do voleb, např. se opakovala vize o východním obchvatu. Vidíte ho? Vždy, když vidím volební programy, tak si říkám, proč se nejprve nejdou zeptat, zda na to bude?

Každá garnitura se o něco snažila, něco se povedlo, něco ne. Za Jana Hájka byla největší akcí domov důchodců. Další veliké miliony šly do zateplování škol – speciální, 1. a 2. ZŠ. Přistavovala se školka - dohromady přes 40 milionů, dělá se starý zámek. Myslím si, že jsou to velké akce a že se povedly. Na školku nebyly dotace, bral se úvěr, dával se do pořádku bazén, také bez dotace a z úvěru.

Ovšem při velikém budování se zapomíná na obyčejné věci. Ale teď už je to taky lepší, už se opravují ulice a chodníky. Ovšem je jich ve městě strašně moc, takže to nebude opraveno všechno hned. Zase záleží na tom, kolik ušetříme, kolik vyděláme, ev. na co dostaneme dotace. Povedly se chodníky v Tyršově ulici, teď je hezký chodník v Dražovce.

Zdá se mi, že pokulhává pořád střed města, projděte se Nerudovou ulicí, to je katastrofa. Chybí mi ve městě informační centrum. Kamkoliv přijedete, všude je v sobotu, neděli otevřeno krásné informační centrum, pokud není ve středu města, tak je u nějakého zámku. Jenom v Hořovicích je otevřené pouze v pracovní dny a v úřední hodiny úřadu.

* No, jo, v Hořovicích přijedete v neděli na náměstí a bezradně koukáte. IC zavřeno, hotel zavřený… Většinou turisté tedy střed města urychleně opustí.

Když se tady pořád omílala oprava Strmé ulice, tak jsem si říkala, proč Strmá ulice? Je to spojnice mezi autobusovým nádražím a Špejcharem. Vždyť je tady spousta jiných ulic. Ale když tam teď jdu, tak je to pěkné, zase další hezký kout Hořovic.

* Ale my jsme utekli od tvorby rozpočtu.

Ano, zbožná přání, buď se zadaří, nebo ne. Současnému starostovi říkám, že jsme na tom velice dobře, ale bývala období za starosty Jana Hájka, kdy jsme si hlídali, aby vůbec byly peníze na výplaty. Ta doba byla hektická a všichni si mysleli, že všechno minulé bylo špatně. Pořád se tvořily nové zákony, vznikala pravidla pro dotace.

I v Hořovicích se myslelo, že všechno bylo špatně a „my to uděláme lépe“. Takže se vzalo větší sousto, než se stačilo tenkrát zvládnout. Přesto se všechno zvládlo slušně. Ani na jedno období nevzpomínám nerada. Každý starosta měl svou vizi, představoval si, co by mělo být lepší. Ani o jednom nemohu říct, že by to s městem myslel špatně, všichni vždy chtěli to nejlepší, ale nakonec ani stát jim v určitých počinech nebyl nakloněn. Peníze nebyly, město na ně nemohlo dosáhnout, protože třeba bylo momentálně zadlužené a banka už víc nechtěla půjčit.

* Byla jste někdy v nějaké straně?

Ne, nikdy jsem nebyla nijak angažovaná. Moje poslední politické angažmá bylo na střední škole, kdy jsem byla v SSM. Pak mne na jednom pracovišti přemlouvali, abych vstoupila do Svazu československo- sovětského přátelství. Odmítla jsem to.

* Co s vámi udělal rok 1989? Jak jste to prožívala?

89. dobrý, ale zamával se mnou rok 1968. Byla jsem holka po škole, šla jsem do ČSAD do práce a na mostě jsem potkávala ty šikmooké Rusy. Nebyl to dobrý pocit, snášela jsem to hodně špatně. V Lidové demokracii jsem musela jít na prověrky. Prý, co si myslím o vstupu vojsk. Měla jsem nakročeno říci jim to tam všechno od plic, ale pán, který mne znal, mne předešel a řekl, že ví, co jsem chtěla říct a tím mne zachránil. Řekl voloviny, které bych v životě neřekla.

Ten 89. - to jsem byla v práci, s dětmi, ten přechod byl takový pozvolný, protože pořád tady bylo původní vedení. Sice se něco stalo, ale město muselo fungovat dál, až pak byly volby. Přišlo nové vedení, to byl Jan Hájek, všechno chtěl dělat jinak, tehdy byl při síle a měl spoustu nápadů.

* Můžete nám připomenout tzv. pomníky jednotlivých starostů? Tedy, co významného se za kterého starosty vybudovalo?

Jak již bylo uvedeno, za starosty Jana Hájka byla jednou z největších akcí výstavba Domova důchodců a Domu s pečovatelskou službou, dále kanalizační sběrač s přečerpávací stanicí, sociální byty, velká přestavba koupaliště, budování skládky, přestavba budovy čp. 640 na úřad III. stupně – bylo by toho určitě více, vždyť byl ve funkci 16 let. Za starosty Čížka byla největší investiční akcí I. etapa budování mateřské školy, rekonstrukce bazénu, kanalizační síť, pokračování přestavby čp. 640, za starosty Vaculíka II. etapa přestavby mateřské školy, modernizace gymnázia, rekonstrukce 2. ZŠ a speciální ZŠ, autobusové nádraží, cyklostezka, most u Společenského domu, samozřejmě podstatnou část tvoří koupě starého zámku, i když splátky přecházejí i do dalších období. Za starosty Peřiny se stala zatím největší akcí rekonstrukce 1. ZŠ, konsolidace IT, městský kamerový systém. Výčet všeho, co jednotliví starostové vykonali, nebo se o to alespoň zasloužili, by byl bezpochyby větší, ale to by musel být samostatný článek, např. poměrně dost finančních prostředků se vložilo do silnic (i když to už nyní tak nevypadá).

* Máte místo sebe nástupce, pokud byste si chtěla vyhovět a jít do důchodu?

Bude výběrové řízení. Žádná z mých úřednic nemá vysokou školu, tedy nemají šanci tuto funkci obsadit. Jednu bych přemlouvala, aby si vysokou školu udělala, ale nechce o tom ani slyšet. Svou práci mám ráda, ale protože mám důchodový věk, tak jsem s novým panem tajemníkem probírala své další působení na úřadě s tím, že bych nerada slyšela poznámky typu, že je načase odejít, že již tzv. zacláním. Zatím ještě pracuji, ale věřím, že se po mém nástupci již rozhlíží.

* Máte koníčky?

Mým největším koníčkem jsou vnoučata. Nejstarší Markétce bude 15 let, nejmladší Anetce 10, Kubíkovi bude 11 a Martinovi 13 let. V rodině máme moc hezké vztahy, vycházím i s partnery mých dětí, nedělá nám problém i společný pobyt např. na horách. S vnoučaty rádi jezdíme na výlety.

* Vy žijete s jedním manželem 45 let. Jaké to je? Jak udržet manželství tolik let?

Mohu říci, že to není špatné, vždy jsme žili a žijeme docela poklidný život. Manžel jezdil celý život s autobusem, býval na cestách a často jsme bývali bez sebe. Vždy jsme se na sebe těšili. Ty návraty nás k sobě víc poutali. Život prostě nebyl jednotvárný. Nyní je manžel v důchodu. Zůstali jsme si sami a musíme žít jeden pro druhého. Jsem spíš optimista, tak ani do vztahu nechci zatahovat nějaké zbytečnosti, stresy, starosti. Máme hodné děti i jejich partnery a šikovná vnoučata, tak jsem spokojená.

* Váš vzkaz pro naše čtenáře?

Občanům města přeji, aby vždy měli osvícené vedení, které by umělo město zvelebovat, aby vypadalo pořád lépe. A taky, aby si uměli takové vedení vyvolit. A také jim přeji úředníky, kteří si budou vědomi toho, že jsou tu pro ně a že vše, co konají, se snaží dělat tak, aby jim vždy vyšli vstříc (i když ne vždy se to povede). Za rozhovor děkuje Marta ŠeVac.

Foto: Naďa Kolenská.

 


Powered by AlwarDigital
Copyright © 2010 Podbrdské vydavatelství