Čtvrtek, 17. říjen 2019

Podbrdské Noviny

Zprávy z regionu Podbrdsko, obce: Hořovice, Zdice, Žebrák, Komárov, Zbiroh, Mirošov, Btová, Cerhovice, Strašice, Točník, Tlustice

Banner

news menu leftnews menu right
Zubní pohotovost v Nemocnici Hořovice

NHNedílnou součástí Nemocnice Hořovice je také zubní ambulance. Na oddělení jsou používány vysoce moderní diagnostické a terapeutické prostředky (např. digitální zpracování RTG vyšetření na počítači, který umožňuje detailní rozbor situace ve vašich ústech).

K vybavení ambulance patří také panoramatický rentgen a vlastní zubní laboratoř.

PN OSOBNOSTI PODBRDSKA Lidé by se měli častěji setkávat
čen
03
2016
Lidé by se měli častěji setkávat
Podbrdské noviny - Osobnosti Podbrdska
Napsal: Petr Petříček   

Foto: Petr PetříčekJan František Bartoš je kapelníkem hořovické hudební kapely Spektrum. V této kapele hraje na doprovodnou kytaru a zpívá. Především však je skvělým písničkářem, který si svoje písně, jak hudbu, tak texty sám skládá. Mnozí lidé z Hořovic a okolí ho mohli slyšet zpívat na loňském Cibulovém jarmarku nebo v místních hospůdkách. Jeho písnička Louka se několik týdnů držela na prvním místě hitparády rádia Karolína.

* Muzikanti mají většinou vlohy zděděné po svých předcích. Byl někdo z vaší rodiny hudebníkem?

Ano byl, matka hrála na klavír, ještě žije, brzy ji bude devadesát let. Začínala sice s houslemi, ale nakonec zůstala u klavíru. Můj otec hrál taky na housle.

* Měl jste už od dětství přání stát se hudebníkem?

Byl jsem normální kluk, který běhal a hrál si s kamarády, a v hlavě jsem měl jiné věci, než to, čím jednou třeba budu. Hudbu jsem měl ale rád odmalička.

* Na jaký první hudební nástroj jste se naučil hrát?

Od první třídy na základní škole jsem musel chodit na housle. Nemůžu však říct, že jsem se na ně naučil hrát. Zhruba za tři čtvrtě roku pan učitel Švarc z Řevnic mé matce doporučil, že to u mne nemá cenu a nechal jsem toho. Táhlo mě to spíš k přírodě, a když jsem viděl, že je teplo a kluci už jsou na koupališti ve vodě, skáčou tam a já stojím na břehu a mám jít do houslí? No, to prostě nešlo. Později jsem se naučil na kytaru a u té jsem už zůstal.

* Einstein prý propadal z matematiky. Jakou jste měl ve škole známku z hudebky?

Měl jsem vždycky jedničky, protože náš učitel na hudební výchovu byl skvělý. Do třídy vstupoval vždy tak, že se otevřely dveře, nejdříve se ve dveřích objevil gramofon a pak dovnitř vkráčel on. Ve třídě jsme zpívali všichni, kteří uměli i ti, kteří neuměl, zpívali jsme rádi. Pan učitel nám pouštěl desky a nám se to líbilo. Známkoval při nejhorším za dvě. Kdo chtěl jedničku, musel kromě zpívání umět základy not, a to nebylo tak těžké se naučit.

* Bydlíte v Hořovicích již dlouho?

Narodil jsem se v Praze, ale po deseti dnech jsem se už stal Hořovičákem a bydlím tu stále. Výjimkou byla jen vojna v Plzni.

* Kdy jste poprvé stál na pódiu a hrál nebo zpíval?

To bylo v období studia na průmyslovce.

* V jakých kapelách jste hrál?

Foto: Petr PetříčekPrvní zkušenosti s kapelou jsem sbíral právě na Strojní průmyslovce v Hořovicích, kde jsem studoval. Našlo se tam několik spolužáků, kteří měli chuť hrát, tak jsme založili kapelu. Na vojně byli taky kluci, kteří na něco hráli, takže i tam jsme měli kapelu. Po vojně jsem se dostal do kapely Univerzál a tam se mě ujal Pepík Seidl, baskytarista, který mně hodně pomohl a dostal zase o kus dál. V té době se hodně hrál Schelinger, Olympik, Petr Novák a já jsem zjistil, že polovina kapely hraje nové věci a druhá polovina si odehraje jenom to, na co je zvyklá. Řekl jsem si, že bychom mohli udělat svoji vlastní kapelu. To byla docela odvaha, protože v té době bylo v Hořovicích asi sedm kapel a všechny hrály. Zábav bylo dřív o hodně víc než dnes. Takže po zhruba roce a půl jsme se s Univerzálem rozloučili. Pepík Seidl se rozhodl, že se naučí klávesy, já hrál kytaru, sehnali jsme bubeníka, měli jsme dvě zpěvačky a založili jsme Galaxii. Hráli jsme v Klubu v Žebráku. Naše první štace byla v obci Podbrdy v malé hospůdce, kam se nám sice vešla aparatura, ale už skoro nikdo další. Museli jsme polovinu aparatury naložit zpátky do náklaďáku, ale zvládli jsme to. Z vesničky Podbrdy se nám otevřela cesta do celého podbrdského regionu. Dosáhli jsme slušných úspěchů, ale pak přišla doba podnikání a už to nešlo. Odešel jsem z Galaxie a dlouhá léta jsem si skládal písničky jen do šuplíku.

* Kdy vznikla kapela Spektrum?

Zhruba před čtyřmi roky. Souviselo to s mým nástupem do důchodu, kdy jsem měl víc času a tak vznikla kapela s úplně novými lidmi.

* Jaké je složení kapely?

Základ tvoří šest lidí, jsou to Jan Huml – sólová kytara, zpěv, Jan Čepera – baskytarista, Petr Ernest – bicí, Anička Kliková ze Zdic – zpěv - zpívá hezky, Bohumil Mudra – zvukař a já – kapelník, zpěv, doprovodná kytara. Někdy s námi podle potřeby hrají i další muzikanti.

* Jaký máte repertoár?

V podstatě hrajeme hlavně starý Olympik a Petra Nováka, skladby, které mám rád a lidi je mají stále pod kůži, a navíc líbí se i mladým. Zahrajeme i lidovky, na které lidi víc tancují.

* Jste kapelníkem. Je těžké kapelu ukočírovat, aby šlapala podle představ kapelníka?

Teď už máme určitou hladinu, na které se držíme. Nejtěžší bylo dát dohromady repertoár.

* Skládáte i vlastní písně, které zpíváte sám jako písničkář. Máte nějaké jejich nahrávky?

Ano, zatím jedno cédečko, ale připravuji další. Nedávno se také konal křest Zpěvníku mých autorských písní. Jsou v něm písně od sedmdesátých let do letošního roku. Už jsem se zmínil, že jsem léta tvořil tzv. do šuplíku. Ale i v té době jsem všude nosil kytaru, a kde to šlo, tam jsem hrál. Na posledním Cibulovém jarmarku jsem hrál v Optimě. Sedl jsem si ke stolu a hrál jsem svoje věci. Měl jsem hrát večer od osmi do jedenácté hodiny a nakonec jsem hrál až do jedné v noci. Posluchači byli úplně nadšení a to mě hodně povzbudilo do další tvorby.

* Váš zpěvník autorských písní byl představen veřejnosti v Kulturním klubu Žebrák, kde jste byl spolu se spisovatelem Otomarem Dvořákem. Znáte se s ním dobře?

Nejenže se známe. Jako spolužáci na hořovické průmyslovce jsme spolu nahrávali své první tvůrčí pokusy na páskový magneťák a vystupovali na studentských večírcích. Ota o tom hezky píše v úvodu zmíněného zpěvníku: „Pak jsme se dlouho neviděli… a najednou si po letech pustím Honzovy písničky, v nichž se zmoudřelým nadhledem zpívá o všem, co život dal i vzal, a mám pocit, jako by bylo všechno zpátky, jako by se uzavíral symbolický kruh. Doufám, že tyhle písničky přinesou i vám takové potěšení, jako přinesly mně.“

* V rádiu Karolína jste se úspěšně zúčastnil soutěže. Jak se to odehrávalo?

Oslovil jsem jednoho pána z Plzně ohledně aranžmá písniček. Zjistil jsem ale, že by to bylo tak drahé, že jsem od toho ustoupil. Najednou telefon - a ten pán z Plzně volá: pane Bartoš, co kdybychom s tou vaší písní Louka šli do soutěže Samsonovy štafle na rádiu Karolína? Povídám mu: jestli se vám to líbí, tak proč ne, nazpíváme to - a on mě přerušil, no, počkejte, ono je to už nahrané. Moc se ta písnička totiž líbila jeho přítelkyni dirigentce Stázce Šourové, která ji nazpívala. Takže mě vlastně předběhli a jestli by mi nevadilo, že to nazpívala Stázka, ale jako autor hudby a textu budu uveden samozřejmě já. Tak jsem mu řekl, že mě dostal a souhlasil jsem. A on, že od zítra je už ta písnička v soutěži. Písnička Louka se v soutěži držela na prvním nebo druhém místě po dobu asi šesti týdnů, takže pěkný úspěch.

* Jak relaxujete?

Pro mě je relaxací tvorba. A mám ještě další profesi, zhruba od svých padesáti let jsem masér. Jsem také mistrem reiki. Nepotřebuji žádnou inzerci, lidé si o mně řeknou a zákazníků mám stále dost. Po této práci zase potřebuji dát ruce do země, takže je pro mne relaxací práce na zahradě a také jsem si dal závazek, že něco udělám na naší chatě pod Orlickou přehradou.

* Máte rodinu, děti - následovníky?

Máme čtyři děti a čtyři vnoučata. A následovníky? V podstatě nikdo jako já nehraje. Trošku zkoušely děti hrát na flétnu. Jediný Honza je takový samouk a naučil se hrát na klavír. Naposlouchá si třeba klasiku a pro svoje potěšení a vyčištění hlavy si to bez not přehrává.

* Co vzkážete čtenářům?

Myslím si, že by se lidé měli více setkávat. Scházet se spolu, popovídat si a neuzavírat se doma u televize, počítačů a podobně. Lidi se pak vlastně ani neznají a každý si žije jenom to svoje. Takže bych lidem přál, aby spolu komunikovali, věděli o sobě a byli přátelé.

Text + foto: Petr Petříček.

 


Powered by AlwarDigital
Copyright © 2010 Podbrdské vydavatelství