Neděle, 25. srpen 2019

Podbrdské Noviny

Zprávy z regionu Podbrdsko, obce: Hořovice, Zdice, Žebrák, Komárov, Zbiroh, Mirošov, Btová, Cerhovice, Strašice, Točník, Tlustice

Banner

news menu leftnews menu right
Navštivte zámek Dobříš

Výstava potrvá během července a srpna. Zámek DobříšDo konce srpna je v hostinské části expozice k vidění zajímavá výstava svatebních šatů a doplňků Nikoly Melicharové. Kromě svatebních šatů si můžete prohlédnout kloboučky, rukavičky a další doplňky. Nejstarším exponátem je svatební menu z roku 1930, které je ve francouzštině.

PN OSOBNOSTI PODBRDSKA Kudy přicházejí básníci?
Bře
25
2016
Kudy přicházejí básníci?
Podbrdské noviny - Osobnosti Podbrdska
Napsal: Marta ŠeVac   

Foto: Václav Šesták.Mnoho lidí mělo ve svém životě období, kdy psali básně. Někdo začal již ve škole, sotva se naučil první písmena, dalšího poezie přepadla s prvním citovým vzplanutím, další básníci chtěli vyjádřit veršem nespokojenost či spokojenost, nadšení, očarování či jenom reflektovat aktuální okamžik, příběh… Avšak málokomu poetické vzplanutí vydrželo, aby se z něho stal básník.

Jak k veršům přišel básník Petr Petříček, který na nedávném městském plese v Hořovicích dostal ocenění za kulturní přínos, jsme se dověděli postupně klikatou stezkou našeho rozhovoru.

Nutno připomenout, že Petr Petříček již napsal 99 rozhovorů s osobnostmi Podbrdska pro Podbrdské noviny, a tak je logické, že ten 100. jsme chtěli věnovat právě jemu. Ovšem jeho role nebyla v kladení otázek.

* Pane Petříčku, prý pocházíte odněkud ze severu republiky?

P.P.: Narodil jsem se v Záluží u Mostu, ale ta obec už zanikla vlivem průmyslu, zbylý kousek se sloučil s Litvínovem. Do 65 let jsem všude psal, že mým rodištěm je Záluží u Mostu. Pak jsem si v Hořovicích šel vyměnit občanský průkaz a napsal jsem do formuláře místo narození, s tím ale úřednice nesouhlasila, prý jsem se narodil v Litvínově.

Když mi bylo půl roku, tak se moji rodiče přestěhovali do Teplic, tam jsem měl 27 let trvalé bydliště.

* A jak šel další život?

P.P.:  Tři roky jsem se učil na učilišti v Litoměřicích zahradníkem. Na základní škole mě to nebavilo, už tehdy jsem měl bujnou fantazii, pořád jsem něco vymýšlel nebo koukal z okna. Navíc jsem měl brýle, které jsem ale nenosil, takže jsem neviděl, co píše učitel na tabuli. Opisoval jsem od souseda, nebo jsem neměl v sešitě nic. Tehdy jsem chtěl být olympionik, nebo mistrem sportu, hrál jsem hokej, fotbal, stolní tenis, atletiku atd., to mne bavilo. Naši tedy rozhodli: „Neučí se, nosí brejle, půjde na zahradníka a bude koukat do zeleného, aspoň si nezkazí zrak.“ Tak jsem šel, ale nelituji toho. Poznal jsem hezkou práci s rostlinami, získal jsem vztah k přírodě a k půdě.

* Tedy vás to bavilo?

Ano, bavilo, ale nenaplňovalo. Dlouho jsem totiž nevěděl, co chci dělat. Když jsem se vyučil a bylo mi 18, tak šup na dva roky na vojnu. Narukoval jsem do Kutné Hory. Po přijímači jsem šel do poddůstojnické školy ve Frýdku Místku. Tam mě napadlo, že bych chtěl ještě studovat. Po vojně jsem složil přijímačky na dvouletou nástavbu Střední zemědělské technické školy, obor zahradnictví, což byla pobočka mělnické školy v Praze – Krči. Maturoval jsem v roce 1969.

Pak jsem dělal různá zaměstnání – vedoucí zahradnictví v Teplicích, provozní chemik ve Velvětech a v Ústí. Nebudu to všechno jmenovat, ale pracoval jsem zhruba na třiceti místech a byla to povolání od uklízeče až po vysokoškolské funkce. Pak jsem ještě vystudoval filozofickou fakultu – češtinu a historii.


Foto: Václav Šesták.

*Ale prý jste vyučený vinař, to jsme nějak přeskočili?

P.P.: To je součást těch zahradnických škol. Tam bylo ovocnářství a v jeho rámci i vinařství, také něco o chmelu atd. Nedělal jsem ve vinařství, ale rok jsem pracoval v Žatci v Ústředním kontrolním a zkušebním ústavu zemědělském ve funkci inspektora chmelařství. Byl to veliký paradox, protože jsem do té doby nikdy nebyl na chmelnici ani na brigádě. V žateckých skladech je chmel v takových vysokých žocích a lisuje se do balotů, což jsou takové jakoby sudy z pytloviny. V zimě moje kontrolorská práce spočívala v tom, že jsem baloty vážil, kreslil šablonu, číslo balotu, pečetil voskem a opatřil razítkem žateckého chmele. To se vyváželo. V létě jsem chodil do chmelnic a schvaloval, zda chmel odpovídal tehdejší státní normě.

* Proč jste se rozhodl pro studium na filozofické fakultě?

P.P.: Jak jsem dělal všechna možná zaměstnání, a přitom jsem si psal, tak jsem uvažoval: „Co takový člověk, který chce psát, má studovat? Žurnalistiku?“ O této fakultě jsem neměl dobré reference. Říkal jsem si: „Při psaní budeš potřebovat češtinu a dobrá bude i znalost historie.“ Tak jsem tyto obory vystudoval na filozofické fakultě UK Praha.

* Máte titul Mgr. Využil jste ho ve své kariéře?

P.P.: V roce 1982, za totality, jsem nastoupil jako elév do Obrany lidu. Dělal jsem v deníku pro vojáky. Tam jsem byl rok a skončil jsem vyhazovem jako politicky naprosto nespolehlivý. Měl jsem totiž napsat článek o našich tehdy socialistických službách. Napsal jsem ho ve smyslu, že to za moc nestojí. Ovšem vyšlo něco úplně jiného. Zatímco já jsem to pojal dost kriticky, vyšel článek, jak jsou socialistické služby nejlepší. Byla porada, náš vedoucí redakce byl náčelník a předseda KSČ. Dovolil jsem si říct, že redaktor by měl mít možnost psát to, co si myslí a co je pravda. Náčelník vyskočil, porazil za sebou židli, změnil třikrát barvu a zařval: „To je zásadní politický omyl, na vás si posvítím.“ No a posvítil. Pak měl Jakeš nějaké narozeniny, měl jsem službu u dálnopisu a v Jakešově životopisu, který jsem musel zpracovat, vypadala písmena „u“ a „o“ skoro stejně. Nějak jsem to popletl, takže místo OV KSČ jsem napsal ÚV KSČ nebo naopak, už nevím. No prostě strašný průšvih.

Druhý průšvih se týkal nějakého ruského vojenského papaláše, článek vyšel v Obraně lidu. Byla tam jeho fotka, na protější straně byla fotka nějaké spoře oděné ženy, a když se to dalo proti světlu, tak to vypadalo, že ten pohlavár něco má s tou paní. No a šel jsem. Podal jsem výpověď, ale dostal jsem posudek, že by mne nikdy v žádné redakci nevzali – absolutně politicky nespolehlivý. To byla tehdy pro redaktora konečná. Tak jsem šel dělat vychovatele. A to trvalo 12 let. 4 roky v ČKD v domově mládeže pro učně a 8 let vychovatele v učilišti Vojenských staveb.Tam jsem už dostudovával FF. Pak jsem dělal „kulturáka“, staral se o kulturní vyžití učňů, později ještě vedoucího mimoškolní výchovy. V roce 1989 jsem na učilišti založil Občanské fórum. Přeli jsme se s ředitelem, jestli mohou učni vylepovat do oken plakáty s Havlem. Při konkurzu na nového ředitele učiliště mne udělali vedoucím konkurzní komise. Přišlo 5 nových uchazečů, ovšem zdáli se mi ještě horší než ten dosavadní, tak jsme hlasovali a zůstal tam ten původní.

Každý čekal, že ředitelem budu já, ale to jsem nechtěl. Tehdy hledali do časopisu Sondy odborových svazů redaktora, neváhal jsem a vrátil se k novinařině a dělal ji 20 let. Opět jsem byl asi na 10 místech – v deníku, v týdeníku, ve čtrnáctideníku, měsíčníku, dvouměsíčníku i čtvrtletníku. Nejdéle, asi 4 roky, jsem dělal v deníku Práce, začínal jsem jako parlamentní zpravodaj, pak jsem dělal vedoucího sociální redakce – školství, zaměstnanost, odbory, zdravotnictví atd. Měsíc před tím, než byl deník Práce zrušen, jsem přešel do měsíčníku Astro jako zástupce šéfredaktora. Dál jsem byl například v redakci časopisu Sírius – to bylo o cestování. Pak ve známém časopise Chatař & chalupář. Různé časopisy vznikaly a zanikaly.

* Kudy vedla cesta do Hořovic?

P.P.: Podobné, jako s prací, to bylo i s bydlením, vystřídal jsem celkem asi 15 měst: Teplice, Litoměřice, Boletice, Žatec, Chomutov, Kutná Hora, Frýdek Místek (smích) – a to ještě v těch městech jsem bydlel vždy na několika místech. Čtvrt století jsem bydlel v Praze, a teď jsem už 16 let v Hořovicích, a už taky na 2. místě.

* Vy jste už ale v důchodu?

P.P.: Ale ještě jsem 3 roky dělal v Chataři & chalupáři. Později jsem vzal práci sociálního asistenta v Azylovém domě pro muže bez přístřeší Farní charity Beroun. Tam jsem byl tři roky, pak jsem onemocněl a byl doma rok a devět měsíců. Od letošního ledna jsem se tam vrátil na stejnou pozici.

* No a co ty básně?

P.P.: První byly básničky spolužačkám na základní škole. Až na vojně jsem se rozhodl, že budu básníkem. Možná to způsobilo ono prostředí prosté jakékoliv poezie. První básnička mi vyšla v roce 1979 v Literárním měsíčníku, byla tam dílna pro začínající autory a pracoval tam básník Karel Sýs. Pak už to šlo, publikoval jsem verše skoro ve všem, co vycházelo. Poezie se zveřejňovala hodně, např. v každém deníku. Ale na první básnickou sbírku „Zpráva Ikarovi“ jsem si počkal až do roku 2011.

Pak pan Petříček sáhl do knihovny a vyskládal na stůl štůsek různorodých knížek, na nichž se skvělo jeho jméno.

P.P.: První knížka vyšla v roce 1999 „Kniha proměn I-ťing“ ve vydavatelství Astro. Je to příručka o staré čínské věštbě. Další byl v roce 2000 „Adresář lidových léčitelů“, je tam padesát pět léčitelů z Čech a Moravy. O každém možná tak dvě až tři stránky, jak diagnostikuje, léčí, co považuje za důležité atd. Napsal jsem to během tří měsíců. Rozeslal jsem dopisy 80 léčitelům.

* Jak jste se o nich dověděl?

P.P.: V té době jsem dělal šéfredaktora časopisu Vital ve vydavatelství Pragma. A tam byl obsáhlý seznam léčitelů. Z 80 mi 55 odpovědělo na mé otázky. Další knížka je docela kuriozita na to, že jsme chlap -„Průvodce orientálním břišním tancem“. Knížka vznikla ve spolupráci s lektorkou břišního tance, která nakreslila taneční kroky. Je tam i o historii břišního tance a zdravotních účincích pro ženy. Když jsem knížku podepisoval, tak se mne ženy ptaly, zda jsem taky sám tančil břišní tance. Přiznal jsem, že ne. Další knížka byla obrazová publikace „Křivoklátsko“ ve spolupráci s fotografem Luďkem Švorcem. Psal jsem k ní texty. V roce 2013 mi vyšly dvě sbírky. První byly verše haiku „Květ včelou dotýkaný“. Haiku mám moc rád, je to japonská forma poezie, krátké trojverší a má mít 17 slabik. Fascinuje mne, že na tak malém prostoru by měl člověk vyjádřit myšlenku, náladu, pocit… Je to výzva. Obliba haiku v Čechách stoupala díky vynikajícímu japanologovi Antonínu Límanovi, který dnes žije v kanadském Vancouveru. Když byl v roce 2009 na návštěvě v Praze, zajel jsem za ním a přinesl jsem mu dvacet svých haiků. Z Vancouveru mi potom poslal mail, že se mu to líbí. Dopisovali jsme si tři roky. Když pak překládal japonské mistry haiku, tak mi texty posílal, abych se na to podíval a případně něco upravil. Ve svých knihách překladů mi napsal poděkování za pomoc. Bylo to pro mne veliké vyznamenání a tak jsem si troufnul zajít do vydavatelství DharmaGaja, kde mi knížku vydali. Poslední sbírka ve stejném roce 2013 „Na vlnách netu“ získala Mobelovu cenu za nejlepší sbírku roku vyhlašovanou Aloisem Marhoulem pod záštitou Obce spisovatelů.

*Píšete? Máte něco v šuplíku?

P.P.: Připravuji druhou sbírku haiku k vydání někdy na sklonku roku. Rozepsanou mám i další sbírku poezie, ještě nemám název.

* Se svou nynější manželkou jste se seznámil přes esoteriku?

P.P.: Seznámili jsme se tak, že jsem šel na finanční úřad, kde moje manželka Jitka dlouhá léta pracovala. Dostal jsem nabídku být šéfredaktorem dvou časopisů, ale potřeboval jsem k tomu živnostenský list, daňové přiznání a podobně. Vyplňoval jsem nějaký formulář, spletl jsem si rodné číslo nebo už nevím co. Dostal jsem od jakési paní vynadáno, že chci být šéfredaktorem a neumím ani vyplnit formulář. Poslali mne ještě za další paní a tam seděla Jitka, a to byl anděl. Přišel jsem domů a volal sestře: „Potkal jsem na berňáku anděla!“ Tak jsme se seznámili.

* Máte sourozence?

P.P.: Ano, mám sestru, která je manželkou MUDr. Jana Adamce (Pozn. red.: Známý hořovický zubní lékař, nyní již v důchodu asi od roku 2003). Již léta žijí na chalupě ve Hvozdci.

* Co děti?

P.P.: Celkem máme s Jitkou 4 dcery, každý dvě. Máme dva vnuky a jednu vnučku.

* Vím, že rádi cestujete…

P.P.: S Jitkou jsme byli na Korsice, a díky mé mladší dceři jsme byli v Tel-Avivu v Izraeli, a dvakrát jsme byli ve Francii v Provence za mladší dcerou Jitky. Ta je nyní na stáži na ostrově Guadeloupe v Karibském moři. Tam se zatím nechystáme.

* Co pro vás znamená ocenění, které jste dostal od města?

P.P.: Moc si toho vážím, beru to jako ocenění pro poezii vůbec. V Hořovicích se pořádají bienále literární soutěže Hořovice Václava Hraběte, působil zde básník Ivan Slavík, z okna svého bytu koukám na dům, kde bydlel. Prostě Hořovice a poezie k sobě patří.

Každé ocenění povzbudí. Odezva v poezii je hodně malá. Poezie se možná čte, ale moc se neprodává. Nedostatek odezvy jsem si vynahrazoval účastí v různých celostátních soutěžích. Získal jsem celkem 15 různých ocenění, hořovické je 16. První velká soutěž, kterou jsem vyhrál, byla v roce 2009 o nejlepší českou báseň, pořádal ji tzv. Vzdorospolek. Ve stejném roce byl taky 1. ročník Brněnské sedmikrásky, to je soutěž o nejlepší báseň o Brně, a tu se mi taky podařilo vyhrát. Na Mělnickém Pegasovi jsem vyhrál dvakrát. Ale to je jedno… Dnes mi víc než na různých oceněních záleží na tom, aby mé básně někoho oslovily, tedy aby mé psaní mělo smysl. Nepíšu pro slávu, ale abych se podělil o to, co mám v sobě…

Marta ŠeVac

 


Powered by AlwarDigital
Copyright © 2010 Podbrdské vydavatelství