Středa, 11. prosinec 2019

Podbrdské Noviny

Zprávy z regionu Podbrdsko, obce: Hořovice, Zdice, Žebrák, Komárov, Zbiroh, Mirošov, Btová, Cerhovice, Strašice, Točník, Tlustice

Banner

news menu leftnews menu right
Bezpečný nákup v Lidlu

Lidl-logoVánoční čas se pomalu, ale jistě blíží a s ním houstne pohyb osob v nákupních střediscích, na tržištích, ulicích i v dopravních prostředcích. Na Vánoce však nečekáme pouze my nakupující, ale také kapesní zloději. Využívají shonu, který je pro tento čas typický, ale také nepozornosti občanů. Lidé u sebe mají v tomto období více finančních prostředků a jsou při shánění vánočních dárků nepozorní a hektičtí.

PN OSOBNOSTI PODBRDSKA Vesmírný poutník cestou za světlem
Led
17
2016
Vesmírný poutník cestou za světlem
Podbrdské noviny - Osobnosti Podbrdska
Napsal: Petr Petříček   

Foto: Petr Petříček. Výtvarník Jiří Vydra žije v obci Svatá u Zdic. Usměvavý umělec, stále plný energie, je sochařem, malířem, fotografem, ilustrátorem, hudebníkem, básníkem… Velkou část života zasvětil pomoci jiným lidem. Od roku 1997 pravidelně maluje s dětmi na onkologickém oddělení v nemocnici Motol. Obrázky dětí na vlastní náklady tiskne a vytváří z nich kalendáře, které rozdává tam, kde udělají radost. Je zastoupen v soukromých sbírkách i galeriích: Brusel, Florencie, Londýn, Paříž, Praha, Řím, Mnichov, Stockholm, Upsalla, Amsterodam, New York.

* Žijete v obci s názvem Svatá v krásné okolní přírodě. Narodil jste se v tomto kraji?

Narodil jsem se na Lánech. Do Svaté jsem přišel s maminkou v roce 1941. Od té doby zde žiji. Mamince je 95 let a jako malou ji vozil na koni ještě T. G. Masaryk.

* Byla vaše cesta k výtvarnému umění přímočará, nebo jste začínal úplně s jinou profesí?

Moje cesta začala jinak, ale důležitý je vždy výsledek. Bylo to ve mně odmalička. Už jako kluk jsem koukal po letitých dubech, hruškách, jasanech. Cítil jsem zevnitř to masité dřevo a už tehdy jsem si říkal, že až budu velký, budu to toho dřeva mydlit a vytesám sochy. Tatínek byl u železnice, opravoval motoráky, a o tom, že budu umělcem, nechtěl ani slyšet. Tak jsem se vyučil v Hořovicích u Volmannů, taky v TOS Žebrák. Po vyučení jsem se zaučoval ve Zdicích na lokomotivách a v osmnácti letech jsem byl nejmladším strojvedoucím v Československu. Bylo to taky krásné, jezdil jsem trať do Protivína. Pozoroval jsem krásnou krajinu a jeden starší kolega maloval, pan Zíta z Králova Dvora, od kterého jsem se dost naučil. I to špatné… (s úsměvem).

* U kterých mistrů jste se učil?

Moji první velcí učitelé byli už v Hořovicích - akademický sochař Antonín Lhoták z Oseka a malíř Josef Lhoták. Antonín je tvůrcem mnoha soch, hlavně pomníků z první světové války, například v Žebráku na náměstí. Zajímavé je, že socha T. G. Masaryka v Králově Dvoře od Antonína Lhotáka přišla vandalismem o hlavu, a já byl požádán, abych ji udělal. Takže jsem udělal hlavu k soše svého profesora, a tím jsme spolu, žák s mistrem, spojeni v soše. Dále jsem studoval u sochaře profesora Miroslava Pangráce. S ním jsme byli přátelé přes třicet let! Malířství jsem studoval u profesora Jana Vlčka, grafiku u Jana Šafránka, Ladislava J. Kašpara a Karla Patáka.

* O vás lze bez nadsázky říct, že jste renesančním člověkem. Malujete, jste sochařem, fotografem, hudebníkem, básníkem. Je možné povědět, co vás baví nejvíc?

Malování i sochařství mám nastejno. Souvisí to spolu a hlavně je důležitá myšlenka a kresba. Historikové umění u mne nejvíce oceňují nejen tu šíři díla v technikách, ale pojetí námětů. Zejména jsou to portréty, kterých jsem vytvořil veliké množství. Třeba Beethoven, Paganini, Chopin, Václav Talich v Berouně na náměstí, kterého jsem osobně poznal, v Radnicích zase Gabrielu Roubalovou, zpěvačku, přítelkyni Giuseppe Verdiho. Je jich doopravdy mnoho. Teď dělám Barrandeho, který bude na náměstí v Berouně, Mozarta a budou ještě další. Sopranistka Jarmila Novotná do Litně a na zámek Stráž nad Nežárkou.

* Úžasná je vaše spolupráce s onkologicky nemocnými dětmi, za kterými jezdíte do nemocnice Motol a vytváříte s nimi nádherné obrazy plné radosti a energie. Jak jste dostal tento nápad a jak dlouho již za dětmi jezdíte?

Jezdím za nimi už devatenáct let. Měl jsem velkou výstavu na zámku v Českém Krumlově. Tehdy jsem tam maloval velké obrazy se skupinou dětí. V té době se v Krumlově konalo také lékařské sympozium onkologů. Jeden lékař pozval na výstavu i docenta Kavana a profesora Kouteckého z dětské onkologie v Motole. Já jsem jim řekl, že ty velké dvoumetrové obrazy, které jsme s dětmi malovali, věnujeme na chodby motolské nemocnice dětem z lásky. Oni zajásali a říkali: „Pane Vydro to je úžasné! Ale víte, co by bylo krásné? Kdybyste maloval s našimi dětmi.“ Líbilo se mi, že řekli s našimi dětmi, že to brali tak srdečně. To bylo koncem října a v listopadu už jsem v Motole s dětmi maloval. Paní doktorka dostala dovolenou a já s manželkou Haničkou jsme dva dny od rána do večera s dětmi malovali. Od té doby tam jezdím. Když odjíždím, tak se děti ptají: „Jiříku, kdy zase přijedeš?“ No, tak nejezděte tam.

* Jak takové společné malování vypadá?

Na čisté plátno jim udělám čáru. Řeknu jim, aby si vzali barvu, kterou mají rádi a nanesli si ji na paletky. Hlavně používají veselé, teplé barvy. I podle barev, které děti používají, dokáži poznat pocity každého z nich. Zeptám se, co budeme dělat. Oni říkají radost, naději, lásku - a máme hlavní téma. Raději kreslí v horizontu nad zemí, začínají vlastně vždy od shora. Začnou malovat nebe, sluníčko, ptáky, mráčky, motýly. Tak jim řeknu třeba křídla orla, jak letí a nese poselství naděje v uzdravení. Povídám si s nimi i zpívám, je to radost s nimi pracovat.

* Je možné tyto obrazy někde vidět?

Hodně jich je v nemocnicích, některé si lidi koupili a stálá výstava je v Berouně na náměstí v atriu nad restaurací Alena.

* Děti Vám píší dopisy a stýská se jim po vás. Dokonce za vámi s maminkami i jezdí…

Ano, dopisů mám od dětí hodně a také ke mně s maminkami jezdí a malujeme tady.

* Četl jsem, že rozjíždíte nový projekt přímo doma na Svaté?

To je právě ono. Dole mám ještě místnosti, dělám v nich koupelnu, teplou podlahu, budeme tam s dětmi tvořit, postavím i keramickou pec.

* Vyšla o vás kniha nazvaná Vesmírný poutník, aneb, Jak jsem zlobil svět. Vyprávíte v ní tedy o sobě. Proč právě Vesmírný poutník a zlobil jste doopravdy svět hodně?

Tu knihu napsal můj výborný přítel Antonín Lelkeš, ale i já tam mám svoje kapitoly. Vesmírný poutník mi začali říkat lidé, taky moje žena Hanička. Tvrdila, že jsem stále někde nahoře ve vesmíru, když mi něco říkala, tak jsem často byl zamyšlený a neslyšel ji. Potom také lítám stále na kole a v neposlední řadě jsem věřící. Je to takový symbol životní a duchovní cesty za světlem a krásou, kterou vnímám. Jak jsem zlobil svět?  Viděl jsem, že ve světě je hodně negace a toužil jsem dělat něco krásného, cítil jsem, že na to mám. Proto rád tvořím velká plátna plná radosti a naděje.

* Navštěvujete i domovy seniorů. Dokonce jste tam prý i kreslil portréty?

Také, ale hlavně navštěvuji školy a ústavy s postiženými dětmi po celé republice.

* Žijete sám?

Žena, s kterou jsme se velmi milovali, bohužel před sedmnácti lety zahynula při nehodě za jízdy na kole, když jsme jeli z Dobříše od pana J. C. Mansfelda.

* Vydal jste s Blahoslavem Havránkem knihu Vraní skála. Řeknete nám o ní něco?

Kniha je už rozprodána. S Blahoslavem jsme kamarádi od dětství. Jako kluci jsme za války seděli na Vraní skále a pozorovali, jak přistávaly německé meseršmity. Tehdy jsme si řekli, že jednou Blahouš napíše o všem, co jsem tady prožili, já to budu ilustrovat a vydáme spolu knihu. A představte si, že po desítkách let se ten náš klukovský sen splnil a knihu jsme skutečně vydali. Nyní se chystám udělat z kreseb z této knihy kalendář s texty B. Havránka.

Foto: Petr Petříček. * Která místa v okolní krajině máte nejraději?

Mám rád historii, na kterou je zdejší kraj bohatý. Jezdili tady králové, Václav IV., Karel IV., rád jezdím na Točník, projíždím na kole lesy kolem Berounky, hlavně od Račič ke Zvíkovci, Zbirožsko. Na kole jezdím stále, je to pro mě takové pročištění – svoboda a touha po životě!

* Bez čeho byste si nedovedl život představit?

Bez víry v Boha. Věřím ve Stvořitele, poznal jsem, že mi vždy pomohl, když mi bylo nejhůř. Když člověk umí naslouchat hlasu z vesmíru, cítí že je veden – Žalm 96:2 a Žalm 91:14,15.

* Vzkážete něco našim čtenářům?

Nedávno jsem se vrátil po dvou měsících z nemocnice. Myslel jsem, že zemřu, ale Pán to nechtěl, a tak už mám v duchu před sebou obrazy a sochy, které vytvořím. Lidé se mohou těšit na výstavu v krásných prostorách Duslovy vily v Berouně a na kladenském zámku, kde vystavím velký průřez své tvorby, přestože mnohé moje obrazy a sochy už zdobí různé interiéry doma i v zahraničí.

Text + foto: Petr Petříček.

 


Powered by AlwarDigital
Copyright © 2010 Podbrdské vydavatelství