Středa, 11. prosinec 2019

Podbrdské Noviny

Zprávy z regionu Podbrdsko, obce: Hořovice, Zdice, Žebrák, Komárov, Zbiroh, Mirošov, Btová, Cerhovice, Strašice, Točník, Tlustice

Banner

news menu leftnews menu right
Bezpečný nákup v Lidlu

Lidl-logoVánoční čas se pomalu, ale jistě blíží a s ním houstne pohyb osob v nákupních střediscích, na tržištích, ulicích i v dopravních prostředcích. Na Vánoce však nečekáme pouze my nakupující, ale také kapesní zloději. Využívají shonu, který je pro tento čas typický, ale také nepozornosti občanů. Lidé u sebe mají v tomto období více finančních prostředků a jsou při shánění vánočních dárků nepozorní a hektičtí.

PN OSOBNOSTI PODBRDSKA Hledání řeči tvaru
Dub
29
2011
Hledání řeči tvaru
Podbrdské noviny - Osobnosti Podbrdska
Napsal: Petr Petříček   

moutelk1„Kdo je to osobnost? Může to být třeba naprosto neznámý člověk, který je skvělým otcem a příkladně se stará o rodinu,“ uvažuje výtvarník Vladimír Moutelík. A jeho slova napovídají, že jde o umělce, kterému je cizí povrchnost, jalová touha po slávě nebo pachtění se pouze za ziskem. Je členem výtvarné skupiny Brána. Stovky soch v zahradním ateliéru v Újezdě jsou vytesanou chronologií sochařova života. V nich, stejně jako v jeho očích, se zrcadlí tvůrčí zaujetí, hloubka prožitku i poctivé hledání řeči tvaru hmoty a smyslu života vůbec.

moutelk2* Narodil jste se v Berouně a vyučil se zámečníkem v Hořovicích. Kdy jste v sobě objevil touhu výtvarníka?

Největším impulsem byl okamžik, kdy rodiče koupili obraz krajiny od malíře Volmuta. Působil na mne jako výzva, abych to namalovat taky tak. Rodičům vděčím za mnoho, vždy byli a stále jsou pro moji tvorbu velkou oporou. Svorným kamenem naší rodiny je práce. Učení na strojního zámečníka mě bavilo, ale doma už jsem si tehdy stejně kreslil. Dobře jsem si uvědomoval, že bych nedokázal žít tak, abych denně chodil do fabriky. Jenomže tehdy uvažovat o tom, že bych byl malířem, bylo úplně scestné. Na výtvarnou školu jsem se nedostal. Později, když jsem od známých slyšel, jak to ve škole vypadá, došlo mi, že bych tam stejně dlouho nevydržel. Byla ve mně touha někde v klidu se zavřít a malovat. Nezabýval jsem se tím, jestli něco prodám nebo neprodám. Svobodná vůle mě vedla k tomu, abych maloval. A někdo jiný mi říkal: ne, ne, ty nebudeš malovat, ty budeš chodit do fabriky a obrábět ocel. Po vyučení jsem šel na vojnu, to byla také zajímavá škola života.

* Začínal jste tedy jako malíř?

U pana Navrátila jsem se učil akademickou kresbu, protože on byl ze staré školy. Navštěvoval jsem hodiny kreslení na Lidové konzervatoři v Praze a byl jsem i u Borna na radách. Já jsem musel začít malovat, protože mi scházela barva. Docela mně teď mrzí, že kresba má větší možnosti než hmota, nejde to z kamene udělat, jedině z nějaké průhledné hmoty. Předloni jsem vystavoval asi devět obrazů v Hořovicích v klubu Labe. Zarazily mě dva nebo tři názory, že v několika mých obrazech je něco děsivého. Vzpomněl jsem si na myšlenky, s kterými jsem obrazy maloval. Byly to sny, z nichž já měl docela radost, že se z vesmíru snáší obrovské těleso, které nám lidem něco říká… Hledal jsem tehdy jakoby přísnost, určitý řád, který nerespektujeme, ale on platí, i když ho nevnímáme nebo nechceme vnímat.

* Kdy došlo k tomu, že jste od malování začal přecházet k sochařství?

Docela nenápadně, ale logicky, když jsem skončil ve fabrice, šel jsem na doporučení pracovat k Olbramu Zoubkovi do Litomyšle, kde jsme mimo jiné restaurovali zámek. A tam byla dobrá parta výtvarníků: Zoubek, Boštík, Podhradský a další. Hodně jsem se tam naučil.

Když mě potom začala nahánět sociálka, že nepracuji pro socialistickou republiku, šel jsem do dílny kamenosochařů a restaurátorů Praha a pak po týdnu do Karlových Varů dělat na Zítkově kolonádě. Ale se sochařstvím jsem začal už v roce 1980, tesal jsem do zdejší tvrdé cerhovické nebo třenické droby, to je krásný zelený kámen – pískovec. Mám na zahradě dvě sochy z té doby. Ve Varech byl zase skvělý pískovec – pirna. Po práci jsem zůstával v Zítkově atelieru a pan Zítek mi tam pirnu poslal. Tenkrát jsem začal sochat intenzivněji.

Pak jsem se vrátil do Prahy ke kamenické firmě, která sídlila pod Karlovým mostem – to byla krása nesmírná! Já tam bydlel rok v boudě, která byla u Vltavy, a když na jaře stoupla voda, tak jsem z okna krmil labutě. Bouda stála u toho domu s věčným světlem, které je vidět, když jdete po Karlově mostě. Kousek vedle je Bruncvík. Mně se to líbilo, jako bychom se vrátili do dob Petra Parléře.

* Co vlastně člověka vede k tvorbě?

Je to vnitřní potřeba. Chtěl jsem kreslit jako Mikoláš Aleš, říkal jsem si, jak to ten potvora dělal? Pan Navrátil mi řekl: tak pane, začne drezúra, tři hodiny denně, kresba, kresba, kresba. Kreslete všechno, naučte se třeba kreslit stromy – každý strom má svoje tělo, svůj charakter vizuálně, na jaře vyraší listy, rozvíjí se květy, pak má ještě vůni, když o tom všem víte, tak budete jeden strom kreslit celý život. Já kreslil barokní sochy, hořovický zámek už tolikrát, a když už jsem měl sochy zmáklé, tak jsem je kreslil jenom rákosovým perem….

* Prodáváte některé svoje sochy?

Představte si, že já tady mám na zahradě určitý celek soch, který je rozdělený na jistá období. Každé období tvoří třeba celou jednu řadu soch. Když někdo přijde, že z toho chce zrovna ten nebo ten kus, tak mně to připadá, jako by si někdo měl odnést kus mého života. Když procházím mezi ucelenými sériemi soch, cítím zvláštní sílu – říkám tomu kosmická pára. Dělal jsem jednu větší sochu, ve snu jsem viděl detaily, celou sochu jsem neviděl, to mi bylo zahaleno, ale otvíralo se to, když jsem šel dělat. Atmosféra, která tu je, mě inspiruje, a ta se koupit nedá. Já jsem se sochařinou nikdy neživil a ani jsem se nikdy živit nechtěl. Když jsem se vrátil z Prahy domů, koupili jsme v Újezdě chalupu. Živil jsem se řemeslem, zhotovoval jsem architektonické kamenné doplňky, většinou pro památkáře. Z odpadu jsem si dělal své sochy. Nedovedu si představit přijmout takovou zakázku, aby mi někdo říkal: udělejte mi to a to, a pak ještě, že tomu něco chybí… jako třeba za totality, že u pomníku Stalina by ještě měla někde koukat hlava Mičurina.

moutelk* Člověk má touhu být nějak oceněný, když něco tvoří, chce být třeba slavný?

Pracovat pro slávu je divné, takový člověk se trápí, chce být slavný - a co to je? To je na nic. Slavný je třeba i vítěz soutěže v pojídání knedlíků. Jaký to má smysl? Když jsem udělal nějakou veselou věc, lidi ji koupili, to šlo samo. Kdybych chtěl být úspěšný, tak budu dělat srandičky, jenže to nejde. Já potřebuji myšlenky prezentovat vážně, každý to má jinak.

Na dětském táboře jsem učil děti tesat do pískovce. Práce s dětmi je pro mne zavazující, protože všechno jde říct v klidu, některé dítě s paličkou už dělalo, na zahradě něco zatloukalo, jiné ji nikdy v ruce nemělo, ale přesto se snaží. Alespoň ví, jak vypadá pískovec a jak se dělají sochy, je to dar objevit v sobě něco, co vás odvede skrze práci do jiné dimenze. A to má smysl.

Text a foto: Petr Petříček.

 


 

 

Aktualizováno Čtvrtek, 23 Červen 2011 11:19
 


Powered by AlwarDigital
Copyright © 2010 Podbrdské vydavatelství