Podbrdské Noviny

Vitalita, činorodost a ctižádostivost, která vynáší pana Františka Čápa ve všech oborech jeho aktivit až na vrchol, je obdivuhodná. Cyklista a úspěšný horolezec, výborný fotograf, podnikatel, zkušený cestovatel a zakladatel dětských táborů známých i v zahraničí – tím vším je František Čáp. Přitom se vždy hlásí ke své obci Praskolesy, kde založil Společnost sv. Prokopa. Svojí nevyčerpatelnou energií burcuje spoluobčany a oživuje kulturní i společenský život v obci i okolí.

* Jste předsedou Praskoleské společnosti sv. Prokopa. Jaké jsou její cíle?

Společnost byla založena v roce 2004. V Praskolesích je několik státem chráněných historických památek, které byly ve velmi špatném stavu. Například v areálu kostela sv. Mikuláše je kaple sv. Prokopa, o které je písemná zmínka již z roku 1216. Právě záchrana a obnova těchto památek je jedním z cílů naší společnosti. Chceme však nejen zachovat odkaz našich předků, ale také oživit současný společenský a kulturní život v obci.

* Co všechno jste již v rámci Praskoleské společnosti uskutečnili?

To by byl dlouhý seznam. Takže stručně - při záchraně památek jsme odvodnili stavbu kaple sv. Prokopa, opravili ji, instalovali vchodové mříže, bezpečnostní zařízení, zrestaurovali obrazy na chóru a nechali odkrýt fresky z 2. poloviny 14. století. Zachránili jsme barokní kostnici a kryté schodiště. Z kulturních akcí každoročně pořádáme například Zahradní slavnost s bohatým programem, staročeské máje, maškarní ples, koncerty, na které zveme významné umělce. Vystoupil tu například kytarista Štěpán Rak, houslista Pavel Šporcl, Spirituál kvintet a další. V březnu u nás vystoupí Petra Janů se skupinou Golem. Dále jsme uspořádali celou řadu přednášek a výstav známých osobností a výtvarníků.

* Dosáhl jste také významných sportovních úspěchů v horolezectví a cyklistice...

Cyklistika mě bavila. Dostal jsem se až do výběru Čech, ale pak jsem se musel rozhodnout mezi kolem a horolezectvím. Horolezectví mi učarovalo, protože jde o sport, kde se člověk musí spolehnout sám na sebe. V pelotonu na kole můžete mít smůlu a dostat se třeba do hromadného pádu. Na horách jste jen vy a skála. Specializoval jsem se na lezení v Alpách, kde se leze především na obtížnost. Skalní stěny jsou zde téměř vždy zledovatělé. Někdy ve stěně zůstanete i deset dní a jde kolikrát skutečně o život. Stalo se nám, že jsme překračovali mrtvé horolezce. V horolezectví jsem se dostal do reprezentace a patřil ke špičce. Podařilo se mi vylézt i několik významných evropských výstupů.

* Jste znám jako dobrý fotograf. Řeknete nám něco o této vaší činnosti?

Na základní škole jsem výborně kreslil, moje obrázky ukazovali ještě po letech ostatním žákům. Toužil jsem po výtvarném vzdělání, ale z důvodu finančních poměrů rodičů to nešlo. Ve třiceti mně po úrazu ochrnula noha, byl jsem rok na vozíku a pět let v invalidním důchodu. Později mně navrátila zdraví rehabilitacemi paní Mojžíšová. Během těch pěti let se ve mně opět probudila výtvarná vášeň a vrhl jsem se na fotografování. Po snímcích přírody jsem si našel svůj speciální způsob fotografování lidí v barvě. Umělecké fotografie se v té době fotily jen černobíle. Prosadit se v barvě bylo velmi těžké a hlavně nové. Povedlo se a já jsem byl úspěšný i v republikových soutěžích. Pokoušel jsem se uspět i ve světě a občas se mi to povedlo. Vyhrál jsem fotografickou soutěž o horolezectví, fotil jsem motoristické mistrovství světa - rally v San Remu. Fotografie mi opakovaně otiskli i ve významném evropském časopise. I když nerad, musel jsem se s profesionálním fotografováním rozloučit, protože jsem chtěl cestovat po světě a na to peníze z fotek nestačily. Se slzami v očích jsem fotoaparát odložil a začal podnikat.

* Tak vznikla vaše firma Čáp Computer-Internet?

Ano. Ve Švýcarsku jsem dostal nápad podnikat s počítači. Absolvoval jsem tam i školení podnikatelů a po návratu domů jsem dostal od kamaráda nabídku, že nám připojí internet na Hořovicko vzduchem. Tenkrát před patnácti lety to tady nikdo neznal a byl to hit. Otevřeli jsme internetovou kavárnu v Hořovicích a v Berouně. Pořádali jsme počítačové kursy, které měly velký úspěch. Vydělal jsem si tím peníze na uskutečnění mé touhy cestovat.

* Na které cesty po světě nejraději vzpomínáte?

Na cesty vyrážím vždy na delší dobu. Jedna z nejhezčích cest byla do Austrálie. Objeli jsme tento kontinent kolem dokola v autě. Odřídil jsem tam 21 tisíc kilometrů. Žádná cestovka, jezdíme sami. Austrálie je pro fotografa úžasnou zemí, protože barevností se jí těžko může jiná rovnat. Musíte se ale smířit s tím, že cestujete po kontinentu, kde žije deset nejjedovatějších hadů světa. Bylo to úžasné, udělali jsme si kurz potápění a dokonce jsme se i potápěli ke ztroskotané lodi. Krásné byly i národní parky v Americe nebo netknutá příroda na Tahiti. Zážitkem byla cesta do Japonska. Je to duchovní národ, který neuvěřitelně ochotně pomáhá turistům. Takovou zdvořilost, ohleduplnost a preciznost v jednání s člověkem nikde jinde ve světě nenajdete.

* Nemůžeme opomenout dětské tábory, které pořádáte. Co v nich dětem nabízíte?

Letos již budeme pořádat čtrnáctý ročník letních táborů. Všechno vlastně začalo dětmi, které chodily na počítačové kurzy a přes letní prázdniny se na počítači chtěly učit dál. Tak vznikla myšlenka letního internetového tábora. Postupně jsme aktivity rozšiřovali a dnes je program našeho tábora jeden z nejpestřejších a nejzajímavějších v republice. K internetu přibylo plavání, lezení po cvičné horolezecké stěně, jízdy na kole, pěší túry, jízdy na koních, chození na chůdách, hledání zkamenělin. Sochař Vladimír Moutelík učí děti sekat do pískovcových kamenů. Večer jsou besedy se zajímavými lidmi. Zkrátka každé dítě si něco vybere a nadchne se tím. Hlásí se stále více dětí ze zahraničí, včetně vedoucích. Byly u nás i děti známých osobností, například syn herce Jana Čenského, či vnuk Zdeňka Svěráka, děti senátorů a další.

* Byl jste několikrát ženatý. Nemohl jste stále najít tu pravou?

Měl jsem jenom jednu manželku. Tu první. Ostatní byly družky. Dokonce i ta současná se jménem Čápová není mojí manželkou. Je to jen shoda jmen. S manželkou a se všemi družkami jsem měl dítě. Víte, proč střídám ženy? Jsem tak aktivní, že žádná nevydrží moje tempo. Žádnou paní jsem nevyhodil. Ony se vymění tak nějak samy. Mají touhu podílet se na organizaci dětského tábora nebo cestovat a podobně. Jsou o dost mladší než já, ale stejně mojí aktivitě a činorodosti nakonec nestačí.

* Kolik máte dětí a jak se jim daří?

Oficiálně mám tři děti. Rád se jim věnuji. Jsem zastáncem teorie, že děti je třeba organizovat, dokud jsou dětmi. Některým se to třeba nelíbí. Když dostanu ze stavební průmyslovky v Plzni studenty na praxi, pomáhají při opravě kostela. Já k nim zapojím i svoje děti. Podílejí se na  přípravě dětských táborů, údržbě v obci a jinak. Peníze za práci nedostávají, ale zaplatím jim třeba pobyt na horách a jiné aktivity.

* Co považujete v životě za důležité?

Aby lidé byli činorodí, a to právě ve svém nejbližším okolí. Aby žili v přítomnosti. Jen dnes je den, kdy můžeme něco udělat. Aby nečekali, až za nimi někdo přijde, ale sami byli aktivní.

* Co podle vás lidem na Podbrdsku nejvíce chybí?

Chybí výrazný politik. Nemáme žádného poslance, který by bojoval třeba za Hořovicko. Všechny aktivity, na které potřebujeme granty, vyžadují podporu poslanců a senátorů. Každý starosta se může brát za svoji obec, ale jeho pravomoc dál nedosahuje. Aby se v rámci regionu obce spojily a spolupracovaly, což by bylo hezké, potřebují také podporu shora.

* Máte nějaké velké, zatím nesplněné přání?

Stále mě něco láká, mám touhu otevírat nové dveře. Moje současné největší přání je vybudovat v Praskolesích muzeum. Máme tu zámeček, který je chráněnou kulturní památkou. Bydleli v něm karlštejnští děkanové. Dokázali jsme již opravit střechu a chceme řešit s památkáři, jak by se daly přizpůsobit klenby, zavést elektřina a podobně. Kromě stálé expozice bychom mohli pořádat v objektu muzea i výstavy výtvarníků a další akce.

* Vzkážete něco čtenářům?

Žijeme na krásné planetě, v krásné zemi, v malebných obcích. A obce, státy i celá planeta potřebují naši společnou péči. Naše sounáležitost ale nějak chybí. Sednout si k televizi a uzavřít se v bytě je velmi málo. Bylo by krásné, kdybychom dokázali společně o naše okolí pečovat a zvelebovat ho. Každý z nás má možnost být aktivní, činorodě se zapojit a podílet se tím na zkrášlení našeho životního prostředí a vytváření hodnotnějšího života. Text: Petr Petříček.