Podbrdské Noviny

Hudební pedagog, instrumentalista a dirigent František Procházka je více než půl století úzce spjat s krajem Podbrdska. Působil 36 let na Základní umělecké škole Josefa Slavíka v Hořovicích, nejprve jako učitel a od roku 1963 do roku 1993 jako ředitel. Především jeho zásluhou se seriál koncertů Slavíkovy Hořovice rozrostl v hudební událost známou po celé republice, která často hostila i významné světové sólisty. Letos v lednu oslavil František Procházka své 80. narozeniny a dodnes je hudebně činný.
* Co rozhodlo o tom, že jste se stal profesionálním hudebníkem?

Pocházím z hudebního prostředí. Otec hrál na trubku a housle a vedl dechovou kapelu. Od dětství jsem se často setkával s jeho kolegy, kteří k nám chodili, přezkušovali si nástroje a debatovali o hudbě. Pamatuji si, že jeden hudebník měl u nás schovanou úplně novou harmoniku. Byla krásná, zářila barvami a nádherně voněla koženým řemením, prostě mě fascinovala a já byl už dokonale propadlý hudbě. Na harmoniku jsem se učit nezačal, ale zato na housle, asi od osmi let.
* Učil vás otec?
Učil jsem se sám, protože otec, i když byl dobrý hudebník, neměl potřebnou trpělivost pro hudební výuku. Moje začátky byly prosté a jednoduché. Pocházím z malého města, kde se veškerá hudba týkala hudby lidové - dechovka, taneční orchestry. Od patnácti let jsem se zapojil do venkovských kapel a vydělal si tím nějaké peníze. Nakupoval jsem si noty a ušetřil na dvoje housle. S klasickou hudbou jsem se moc nesetkával. Naštěstí tehdy, po skončení druhé světové války, rozhlas velmi často vysílal vážnou hudbu. Poslouchal jsem Smetanu, Dvořáka, Beethovena, Mozarta a další skladatele. Vyjednal jsem si soukromé vyučování u profesora Bedřicha Voldana, který mě připravil na zkoušky na konzervatoř. Na konzervatoři jsem studoval pět let. Můj hlavní nástroj byly housle a vedlejší nástroje klavír a viola.
* Hrajete na celou řadu nástrojů. Můžete nám je vyjmenovat?
Na prvním místě jsou housle. O klavíru a viole jsme již hovořili. Studiem při zaměstnání jsem získal absolutorium pražské konzervatoři ve hře na pozoun, tenor a baryton. Sám jsem se naučil na tubu, saxofon, zobcové flétny, ovládám základní stupeň hry na příčnou flétnu a klarinet a vyučoval jsem také na trubku a lesní roh.
* Žil jste v Kostelci nad Černými lesy, vystudoval v Praze. Jak jste se dostal do Hořovic?
Po absoluteriu na konzervatoři a ukončení základní vojenské služby se naskytlo volné místo učitele hudby na základní umělecké škole v Hořovicích. Nastoupil jsem na toto místo a od té doby, bylo to v roce 1957, jsem už v Hořovicích zůstal. Podbrdský kraj se mi velice zalíbil. Jsem tu spokojený. Chtěl bych se zmínit, že právě v Hořovicích jsem také poznal svoji manželku. Je ženou, která měla a má pro moje zaujetí hudbou veliké porozumění. Třiapadesát let společného soužití považuji za šťastný zásah osudu do mého života.
* Na co rád z činnosti pedagoga a hudebníka vzpomínáte?
Rád jsem pracoval s dětmi. Žáci naší školy se zúčastňovali někdy s menším, jindy s větším úspěchem různých soutěží. Získali jsme i několik prvních míst. Někteří žáci vystudovali konzervatoř a mnozí doplňovali tehdejší hudební tělesa. Nejvíce mě těšily soubory, které se mi podařilo založit a do nichž žáci rádi docházeli. Žákovský orchestr, Dětský pěvecký sbor Slavíček, žesťový soubor Hořovičtí pozounéři, který hrál na různých oslavách a vernisážích. Také taneční orchestr Metronom, kde jsem hrál na saxofon a pozoun. V Hořovicích jsme byli velmi populární. Na půdě školy vznikl také Slavíkův smyčcový orchestr, který dodnes funguje. Zpočátku se jednalo jenom o nahodilou činnost, ale od roku 1984 jsme začali pracovat pravidelně. Každoročně jsme pořádali vánoční koncerty. V roce 1969 jsem založil Kruh přátel hudby na popud člena Smetanova kvarteta Antonína Kohouta, který naznačil, že se tyto kluby v republice zakládají, protože po sovětské invazi byla ve společnosti zjitřená nálada a hudba měla v této době velké poslání a dodávala naději. Kruh přátel hudby zanikl v roce 1993. Založili jsme tehdy ještě Nadaci Kruhu přátel hudby a pokračovali do roku 1998.
* Těšilo vás i vedení orchestrů s dirigentskou hůlkou?
Ano, právě činnost dirigenta mě velice uspokojovala. Za dirigentským pultem jsem se cítil velmi dobře a naprosto jistě. Dirigent má oproti hráčům na hudební nástroje obrovskou výhodu v tom, že hráč trpí určitou obavou, aby se mu každý tón dobře povedl. To u dirigenta není, ten myslí ve velké ploše, jak hudba celkově vyzní, takže ty osobní zátěže neprožívá. Lze říci, že hráči mně vždy rozuměli a zvládali jsme i velmi těžké partie skladeb. Odměnou mně bylo uznání od významných autorit a vynikajících hudebníků, kteří hráli v doprovodu orchestru.
* Zmínit se musíme také o vaší organizátorské práci hudebního života na Hořovicku...
Hořovice mě zaujaly proto, že zde žil houslista Josef Slavík, jehož odkaz rozvíjel můj předchůdce, ředitel Vojtěch Hrubý, kterého jsem měl velmi rád. Právě on založil v roce 1956 Slavíkovy Hořovice. Zájem o ně ze strany Městského kulturního střediska v posledních letech stále slábl, až zanikly úplně. Je to velká škoda, protože v době jejich konání se Hořovice rozsahem své činnosti řadily mezi mnohem větší města, vědělo se o nich na ministerstvu kultury, v různých hudebních fondech a uměleckých agenturách i mezi samotnými umělci. Vystupovali zde významné osobnosti, například houslisté Josef Suk a Václav Hudeček, sólisté z Národního divadla i známé hudební soubory světové proslulosti. Koncertů, které jsem se svými spolupracovníky z Kruhu přátel hudby organizoval, bylo mnoho, ať již vánočních nebo jiných, celkem asi 300 koncertů.
* Jaké máte kromě hudby zájmy, hobby?
Rád se věnuji rodině. Mám dvě děti a šest vnoučat. Obě děti se věnují také hudbě, dcera profesionálně a syn hraje první housle ve Slavíkově orchestru. Také všech šest vnoučat se věnuje hudbě. Nejstarší vnučka právě absolvuje zkoušky na konzervatoři a ostatní mají nadání a učí se na různé hudební nástroje. Vnoučata byla vlastně takovým mým velkým hobby. Pomáhali jsme s manželkou při jejich výchově a péči o ně. Moc rád také pracuji na zahradě a baví mě dlouhé jízdy autem. A potom mně dělá radost domácí kutilství.
* Co byste přál Hořovicím a celému Podbrdsku v oblasti kultury?
Přál bych si, aby se obohatil hudební, divadelní, prostě kulturní život v Hořovicích.
* Jaká jsou vaše nejoblíbenější místa v regionu Podbrdska?
Podbrdský kraj mně přirostl k srdci. Krásný je pohled na Plešivec. Je to majestátní hora, na kterou se vždy, když jedu zdejší krajinou, s potěšením dívám. Několikrát jsem na něm byl a vyhlídka z hory je překrásná. Kouzelné a díky malé přístupnosti tajemné jsou i lesy ve vojenském prostoru. Krásné zážitky mám z návštěvy Valdeku nebo Padrťských rybníků. Blízko je odtud i na Křivoklátsko, ale rádi s rodinou jezdíme i na Šumavu a další hory v Čechách.
* Kdybyste měl tu moc a mohl v naší společnosti něco změnit, co by to bylo?
Aby všichni lidé byli poctiví, svědomití a nemysleli jenom na svůj prospěch. Je to o zodpovědnosti a solidnosti. Člověk by měl co nejlépe vykonávat svoje poslání. Zisk bez ohledu na úroveň a kvalitu vykonané práce, nebo dokonce s plánovaným úmyslem podvodu nepřináší žádné hodnoty. Domnívám se, že by se měla potírat zločinnost tvrdšími tresty, které často neodpovídají tomu, co dotyčný spáchal. A konkrétně u nás v Hořovicích bych si přál, aby se nemluvilo jenom o vylepšování materiálním, co se kde ve městě opraví, postaví a podobně, ale aby se věnovala větší pozornost také duchovní stránce, společenskému životu, který tady bohužel není na takové úrovni, jakou by měl mít.
* Vzkážete něco závěrem našim čtenářům?
Je to zase spíše přání. Aby se jim na Podbrdsku líbilo, zůstávali tu a dočkali se toho, že budeme mít všichni čistější ulice, nebudeme se setkávat s vandalismem, nebude si nikdo dělat z přírody v lese skládku. Važme si toho, v jakém krásném kraji žijeme a udělejme něco proto, aby takový zůstal nebo byl ještě krásnější. Foto + text: Petr Petříček