Podbrdské Noviny

Anton Kozák je z Ohrazenic u Jince. Pod jeho rukama vznikají krásné proutěné košíky, které by mohly být chloubou těch nejlepších mistrů košíkařů. Je však velmi skromný a sám své výrobky z proutí a pediku nijak nevychvaluje. Nutno ještě podotknout, že všechno dělá poslepu. Je totiž zcela nevidomý. Zrak ztrácel postupně a musel projít mnoha těžkými okamžiky, kdy mu ani lékaři nevěřili a kolegové v zaměstnání nebyli spokojeni s jeho prací, přestože dokázal například téměř poslepu svařovat plamenem. Je příkladem motta: „Největším bohatstvím člověka je jeho vůle překonávat překážky, vůle znovu porozumět smyslu života.“

* Košíky a další výrobky z proutí děláte skutečně nádherné. Jak jste se to naučil?

K pletení košíků jsem se dostal v Pobytovém rehabilitačním a rekvalifikačním středisku pro nevidomé v Praze-Dědina. Bavilo by mě tehdy dělat maséra, ale od toho mě odradila paní ředitelka, že nemám odpovídající vzdělání. Nakonec jsem rád, že jsem zůstal u pletení košíků, za což jsem dnes paní ředitelce vděčný. Mám nyní díky tomu i zaměstnání v chráněné dílně.

* Jste nevidomý od narození?

Špatně jsem viděl již odmalička. Na základní škole jsem měl problémy a třeba fotbal, hokej a stolní tenis jsem už s kluky hrát nemohl nebo velice obtížně. Brýle mi nepomohly, protože mám degeneraci sítnice. Čím větší bylo světlo, tím hůře jsem viděl. Lepší to bylo při stmívání nebo po dešti, protože barvy jsem viděl víc kontrastně. Když jsem to říkal lékařům, tak mně jen vynadali, že nenosím brýle a tím se mi zhoršuje i zrak.

* Co následovalo po základní škole?

Šel jsem do učení na mechanika - opraváře zemědělských strojů v Hluboši.

* Tam jste tedy ještě trochu viděl?

Hodně špatně jsem viděl už na učilišti. Chodil jsem po lékařích, ale nikdo mým problémům nevěřil. Já jsem třeba na školní tabuli viděl, ale měl jsem tak zvané trubicové vidění, takže jsem byl schopný přečíst za vyučovací hodinu někdy jen polovinu tabule. Jenomže lékaři si neuvědomili, že nevidím v prostoru. Takže, když jsem byl třeba v Příbrami nebo v Praze, kde je hodně lidí a velký provoz aut, tak to bylo pro mě dost těžké. Musel jsem jakoby hledáčkem zpracovávat zrakové informace, které byly přede mnou.

* Po vyučení jste již jezdil do centra pro zrakově postižené?

Šel jsem ještě na dva roky na vojnu.

* I když jste tak špatně viděl?

Měl jsem naštěstí dobrou vojnu. Byl jsem u spojařů. Takže jsme byli většinou v autě se spojovací technikou. Na vojně kvůli mému zraku po mně nechtěli, abych řídil auto a nemusel jsem ani chodit do stráže.

* Po vojně jste ještě nastoupil někde do zaměstnání?

Pracoval jsem v JZD na Jinecku asi šest let. Jenomže zrak se mi už natolik zhoršoval, že mně práce nešla dobře. Lidi mně i nadávali, že jsem nešikovný. Lékaři mi nevěřili, říkali, že oči mám v pořádku. Musel jsem dokonce i na psychiatrii do města. Psychiatr si přečetl zprávu očního lékaře a řekl: Tak vám se nechce dělat, že? To byla jeho první věta, aniž by mě vyšetřil. Trochu mi pomohl až úraz, kdy mně spadla do oka železná tříska. Tehdy jsem už zoufalý poprosil lékaře o další vyšetření, protože jsem se klukům v práci již prostě nemohl vyrovnat. Musel jsem i svářet plamenem a elektrikou, a přitom jsem prakticky na ten svár neviděl. Prostě jsem už nedokázal zodpovědně vykonávat svoje zaměstnání. Lékař mně vyšetřil sítnici a zjistil, že mám degeneraci sítnice. Jenomže stále jsem byl v podstatě braný jako zdravý. Nedostal jsem ani částečný invalidní důchod a chodil jsem dál do práce. Jenom mě vzali řidičák a vojenskou knížku. Až díky jednomu generálovi a jeho manželce, kteří měli blízko nás chalupu, jsem se dostal do Vojenské nemocnice v Praze. Tam mě paní doktorka docentka řekla, že poznala hned, jak jsem vešel do ordinace, že vidím velmi špatně. Divila se, jak jsem mohl někde pracovat. Později jsem dostal na základě tohoto vyšetření i invalidní důchod.

* Jak jste se dostal do pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního centra v Praze?

Chtěl jsem zjistit, co všechno může nevidomý dokázat, tak jsem si našel kontakt na organizaci, která pomáhá nevidomým dětem. Organizace mi doporučila jednoho pána, který mě dostal do střediska na Dědině. Tam jsem byl půl roku na rehabilitaci a potom jsem se rekvalifikoval během čtyř měsíců na košikáře. Pracuji tam nyní již deset let.

* Jak často jste v Ohrazenici a jak často ve středisku v Praze?

V Praze jsem kromě prázdnin po většinu času. Domů k rodičům do Ohrazenice jezdím tak jednou za čtrnáct dní na víkend.

* Jak vypadá váš běžný den?

V Praze jsme ubytovaní na pokojích po dvou nebo po třech. Ráno jdu do práce, kde jsem od osmi hodin do půl čtvrté. Tam vyrábíme z proutí a pediku košíky, ošatky, misky a další pletené předměty. Po práci si chvíli odpočinu a pak jdu třeba na nákup, sehnat si něco k jídlu. Máme tam i kuchyňku, kde si můžeme něco ukuchtit. Potom se věnuji tomu, co mě baví.

* Jaké jsou vaše záliby?

Docela dost času  trávím u počítače na internetu. Také zkouším testovat zajímavé programy, které mají pro mne nějaký užitek. Na internetu si můžu stáhnout a přečíst nějakou knížku nahranou do mp3. Rád taky poslouchám hudbu. Jako kluk jsem zkoušel hrát i na kytaru, ale nijak daleko jsem to nedotáhl. Když jsem ještě viděl, tak jsem i rád maloval.

* Umíte Braillovo písmo?

Umím, to je v podstatě nutné, i když dnes už jsou čtečky. Braillovým písmem jsem si označil hudební cédečka a třeba i Rubikovu kostku, kterou občas skládám.

* Čeho byste chtěl v životě dosáhnout?

Chtěl bych být zcela nezávislý, protože jsem musel většinou celý život někoho prosit, když jsem potřeboval s něčím pomoci. A také si vybudovat svoje zázemí. Samozřejmě bych si chtěl udržet zdraví, abych měl dál práci a nepromarnil svůj čas.

* Poznáte podle hlasu charakter člověka, jestli je dobrý nebo zlý, upřímný a podobně?

Myslel jsem, že to jde, ale párkrát jsem se zklamal. Jsou lidé, kteří dokážou krásně mluvit, ale když s nimi jste rok a déle, poznáte, že jsou jiní. Na první dojem se podle hlasu spoléhat nedá.

* Domníváte se, že náš stát zajišťuje péči o zdravotně postižené dobře?

Na nedostatek peněz si nestěžuji. Mám invalidní důchod a ještě si přivydělám v práci. Máme k dispozici i různé pomůcky. Výdaje pro naše potřeby by se sice měly omezovat, ale zřejmě to jinak nejde. Šetřit se musí.

* Máte nějaký svůj životní vzor?

Uznávám našeho mistra, který mě učil plést košíky. Byl dost tvrdý, ale hodně naučil. Nic v práci neodpustil a vedl mě k trpělivosti a preciznosti. Vzorem mi jsou i moji rodiče, od kterých se stále učím.

* Jaká máte přání?

Na prvním místě bych chtěl, aby na naší planetě byl mír. A také, aby nebyly žádné nemoci, nebo se alespoň daly dobře vyléčit.

* Kdybyste mohl změnit v našem životě jednu věc, která se vám nelíbí. Co by to bylo?

Týkalo by se to zase naší planety. Aby nedocházelo k různým katastrofám, záplavám, zemětřesením a podobně. A konkrétně, co se týká místa, kde žijeme my, aby zůstala zachována krásná příroda ve vojenském újezdu, tak jak ji znám a v níž jsem vyrůstal.

* Máte možnost něco vzkázat čtenářům. Co jim řeknete?

Když se dostanete do svízelných situací nebo těžkého období, ať již z jakéhokoliv důvodu, je třeba vydržet a věřit, že vždycky se najde nějaké řešení, že existuje spravedlnost a nakonec vám někdo pomůže. Neztrácejte naději a nalezněte smysl života.

Foto + text: Petr Petříček.