Podbrdské Noviny

JUDr. Petr Zemánek je člověkem, který má široký záběr činností a zájmů. Posuďte sami: právník, kastelán hradů Točník a Žebrák, učitel na gymnáziu, člen zastupitelstva obce Točník, přispěvatel projektu Paměti národa, horolezec, ochránce netopýrů, aktér různých besed a je toho ještě více. Důležité ale je, že se jedná o člověka, který se snaží být spravedlivý, s citem pro lidi, přírodu a aktivním zájmem o zachování kulturních památek i jedinečnosti rázu venkovské krajiny.

* Jak všechny svoje aktivity v dnešní uspěchané době zvládáte?

Záleží na tom, jak si to zorganizujete. Já toho moc nenaspím, takže pracuji i v noci. V každém případě mě baví různorodá činnost, kdy jedna kompenzuje druhou, a tím vlastně šetřím síly.

* Čím se cítíte nejvíc - právníkem, učitelem nebo kastelánem?

Řekl bych, že učitelem. Učím v Praze na Gymnáziu Jana Keplera.

* Co vás nakonec dovedlo ke kastelánovi?

Práva jsem vystudoval hlavně proto, že na nich nebyla matematika a nemusel jsem na vojnu. Právničinu jsem dělal jen chvilku a pak jsem nastoupil na brigádu k archeologům. Pracoval jsem u pana profesora Nechvátala při vykopávkách na Vyšehradě, což bylo krásné. Zkusil jsem ještě právničinu na ministerstvu životního prostředí, ale zjistil jsem, že mě to nebaví. Stále více mě přitahovalo učitelství. Ovlivnila to i skutečnost, že můj otec, pokud učil, měl zájem o poznání a vše nové, když přestal učit, byl už jiný. Manželka mně jednou přinesla inzerát, že přijmou učitele tělocviku a ekologie na středním odborném učilišti. Reagoval jsem na něj a stalo se, že právník začal učit tělocvik a ekologii. Byly to tři úžasné roky, dodělal jsem si rozšiřující pedagogické vzdělání a zároveň historii. Později jsem přešel na Gymnázium Jana Keplera, kde učím dodnes. Ke kastelánovi jsem se dostal v roce 1996 na konkurz. Takovou předehrou k tomu bylo mapování polozapomenutých hradů a zámků pod Klubem Augusta Sedláčka.

* Jak jste spokojený s politikou ministerstva kultury vůči památkářům?

Za první nemáme právní subjektivitu. Je tedy otázkou, co jako správce objektu můžeme dělat a co ne. A za druhé je otázkou nejen ministerstva kultury, ale úplně celého státu, do jaké míry si bude vážit památek. Jestliže budou památky neustále na chvostu financování, je jasné, jaký přístup k nim má naše společnost a naši představitelé. Spousta peněz se dává do jiných záležitostí, a přitom nám by kolikrát stačilo tak malinko, aby se věci dokončovaly a fungovaly. Jenomže například v koncepci staveb od roku 2000 do 2013, když se držím dimenzí daných financemi, jsme už nyní o sedm let pozadu. Priorita státu by měla být v tom, čeho si váží a ne v budování nových věcí, kolikrát bohužel zbytečných.

* Zúčastnil jste se roku 2003 jednání na ministerstvu kultury. Řeknete ještě něco k tomu?

Nebudu se již vracet k tomu, o co tehdy konkrétně šlo, ale zmíním se o zklamání ze způsobu, jakým jednání probíhalo. Tehdejší ministr nás přijal a bez jediného pozdravu začal doslova řvát. Povstal jsem a řekl: „Pane ministře, dobrý den.“ Navíc byla mezi námi žena, takže jsem ho upozornil, aťsi uvědomí, že mluví se ženou, aby zachoval alespoň obyčejnou lidskou slušnost. Jednalo se jen o fiktivní divadlo, které nesloužilo k ničemu jinému než k tomu, aby se ukázala státní moc. A když se za ní někdo schovává, tak mě to doopravdy bytostně vadí.

* Na jakou zajímavost byste jako kastelán hradu Točníku upozornil návštěvníky?

Je možná nenápadná, pod zemí, ale já mám hodně rád konírnu. V určitý moment do ní přichází úzkými okénky paprsky slunce a začíná úžasná hra se světlem a optikou, v níž z prachu, který tam víří, jako by povstávaly prachové bytosti. I ruce se vám různě mění, protahují nebo zkracují podle toho, jak je do paprsků nastavíte. Upozornit bych chtěl také na hezké povídání sokolníka Ondry Semeckého, který na hradě předvádí dravce.

* Došlo na Točníku a Žebráku k zajímavým archeologickým nálezům?

Například se nám podařilo ve dvou metrech vykopat 450 střepů z doby haštalské, tedy ještě předkeltské. Nebo kousek pod hradem jsme objevili střep kachle, na kterém byl osel, který držel čtyřlístek, dále také kůň a ovce. Takže to vytvářelo obrázek, který patřil k hradu a nejspíš zobrazoval zvířata, která tehdy byla ve zdejším hospodářství.

* Za co jste obdržel památeční plaketu v souvislosti s netopýry?

Plaketa není jenom moje, ale vlastně všech lidí na hradě a návštěvníků hradu, protože jde o toleranci vůči kolonii netopýrů, usídlených ve vrchlíku schodiště v Královském paláci. Samičky sem přiletí někdy v dubnu, vyvedou mláďata a zase odletí. Dnes už ale víme, že některé samičky z letní kolonie tady i přezimují a klube se nám tu celoroční kolonie. Plaketa patří i návštěvníkům hradu, protože se musí vyrovnat se zápachem a trusem, který se občas hromadí. Je ale pravda, že kdyby kolonie zmizela, tak je zhruba třetina netopýrů z regionu pryč.

* Jste také realizátorem projektu školní vzdělávací programy. Čeho se projekt týká?

Podílel jsem se mimo jiné na vzorovém ztvárnění vlastivědy, což je předmět pro primu, aby se děti hned neučily jednotlivé vědy, ale jednak měly přírodovědnou přípravu a jednak společenskovědní přípravu.

* Na Točníku se pořádá celá řada pravidelných kulturních akcí. Zmíníte se o některých?

Podařilo se nám akce rozdělit časově do intervalů zhruba čtrnácti dnů, ale často bývají i v každém týdnu. Kromě již tradičního Slunkatoče, koncertu, který trvá přes noc až do svítání, vznikla například i akce Hrad zvířat, na které jsou k vidění různá mláďata od malých kuřátek až po velké koně. Děti si tu na ně mohou i sáhnout a přijít tak s nimi do kontaktu. Na čtyřech objektech je dnes pořádána také akce Pohádkový hrad, která začínala na Točníku..

* Kromě toho všeho, o čem jsme mluvili, máte ještě nějaké další koníčky?

Pokud chcete být kastelánem na hradě, tak musíte stále vyhledávat zajímavosti z okolí. Ty pak můžete použít při prohlídkách hradu. Jinak dochází ve výkladu ke stagnaci. Tím jsem se dostal i k projektu Paměti národa. Jde o rozsáhlou sbírku vzpomínek pamětníků, budovanou po celé Evropě. Nahrávám rozhovory s konkrétními pamětníky. Dochází přitom i ke sblížení a často i řešení některých jejich problémů. Nyní si třeba povídám se 104letým pánem, který je nejstarším baťovským učitelem Dalším velkým koníčkem je vysokohorská turistika. Byl jsem na Pamíru, v Nepálu a moji láskou je krajina v Chile, zejména poušť Atacama. Jsou tam téměř sedmitisícové hory. Chodil jsem po nich jeden čas úplně sám a byl to neskutečný zážitek. Během jednoho měsíce jsem vystoupal na čtyři šestitisícovky.

* Máte nějaké veliké přání?

Rád bych, aby se rozpracované záležitosti na hradě dodělávaly a nehromadily se havarijní stavy. Pak bych si přál, aby ti, kteří rozmisťují kešky v rámci Geocachingu (hledání skrytých schránek v přírodě), zvažovali, kam kešky dávají. Například u Žebráku jsou lidé navigováni na strmou skálu, hlásí jim to, že jsou čtyři metry od kešky. A lidé se snaží proniknout, kolikrát i s dětmi, po příkré skále dolů. A když se skála obchází, vyšlape se cestička, která navádí i běžné návštěvníky hradu do těchto míst. Po dešti je ale cestička kluzká a vzniká nebezpečí úrazu. Co se týká krajiny, přál bych si, aby se Točník nespojil s městem Žebrákem. Je to zásadní věc, protože Točník si ještě zachovává venkovský ráz. Dříve každá vesnice byla originálem a dnes hrozí, že všechny začnou vypadat stejně. Právě z pohledu z výšky, ať již z letadla nebo z hradu, je to viditelné. Vidíme rozšiřující se aglomerace a krajinu jakoby pospojovanou. Co se týká rodiny, chtěl bych, aby všechno dobře vycházelo jako doposud. Z hlediska učitelování bych si přál, abych dokázal rozeznat hranici, kdy mohu s dětmi žertovat a „blbnout“od toho, čím bych se mohl před nimi jen ztrapnit. Chtěl bych taky všechny své věci dokázat dokončovat. Posledním mým snem jsou hory, ale o nich raději hovořit nebudu, abych to nezakřikl.

Text a foto: Petr Petříček.