Pátek, 05. červen 2020

Podbrdské Noviny

Zprávy z regionu Podbrdsko, obce: Hořovice, Zdice, Žebrák, Komárov, Zbiroh, Mirošov, Btová, Cerhovice, Strašice, Točník, Tlustice

Banner

news menu leftnews menu right
PN OSOBNOSTI PODBRDSKA Švec Radek Zachariáš z Felbabky
úno
03
2020
Švec Radek Zachariáš z Felbabky
Podbrdské noviny - Osobnosti Podbrdska
Napsal: Daniela Hlavová   

Foto: Daniela Hlavová„Dnes se toto řemeslo neučí, protože už nežije nikdo, kdo to uměl. Když přišel komunismus, ševci přišli o své živnosti a museli začít pracovat v továrnách. Chřadli a své zkušenosti nikomu nepředávali.“

Především z pohádek a starých filmů známe ševce jako běžné povolání, dnes už tomu tak není. Tradice šití bot se ztratila, když komunisté zlikvidovali živnostníky a ruční výroba obuvi se mohla vrátit až po revoluci. Jedním z prvních ševců, který dokázal najít dávno ztracený výrobní postup, je Radek Zachariáš. Jeho voňavá dílna luxusní obuvi na Felbabce je stále plná objednávek a spokojených zákazníků.

 

* Jak jste se k řemeslu dostal?

„To už je hodně dávno, krátce po revoluci jsem začal s opravou bot a postupně se to vyvinulo ve výrobu.“

* Pamatujete si své první vyrobené boty?

„Ano, dokonce je ještě mám, ale už je nenosím, protože jsou hodně staré.“

* Jak dlouho ušité boty vydrží?

„Tím, že je šijeme klasicky, jako za starých časů, dají se spravovat a tím pádem vydrží déle. Dnešní boty se vyrábějí tak, aby vydržely jen záruční lhůtu a zákazník si musel koupit nové. My používáme kvalitní materiály, ale nikdo si nemůže myslet, že když se boty udělají ručně, mají extrémně dlouhou životnost, to není jejich hlavní vlastnost.“

* Co je tedy jejich hlavní vlastností?

„Hlavním účelem je, že jsou dělané na míru pro konkrétního člověka. Zákazníkovi změříme nohy a podle měr vytvoříme dřevěný model, kopyto a na něm uděláme boty zkušební, abychom si byli jistí, že bota sedí přesně. Když se stane, že měření nebylo úplně přené a bota nesedí, upravíme kopyto, podle něj pak zkušební boty a tímto způsobem postupuje, dokud nesedí dobře, pak se teprve šije načisto z kvalitnější kůže.“

Foto: Daniela Hlavová

* Takže, kolik je v dílně kopyt, tolik máte zákazníků?

„Vlastně ano, ale ještě mám na půdě šest velkých krabic, které se sem nevejdou, tam mám schovaná kopyta zákazníků, kteří se dlouho neozvali.“

* Jsou pro vás běžné obchody s obuví konkurence?

„Ne, vnímám to jako jinou kategorii. Jako konkurenci vnímám řemeslníky, kteří také šijí na míru. A v podstatě jsem si konkurenci vytvořil sám, protože jsem začal jako jeden z prvních. Vzal jsem si k sobě někoho na pomoc, abych vše stíhal a on si později otevřel vlastní dílnu, tak ta konkurence začala.“

* Čím se odlišujete od ostatních ševců?

„Někdo lpí na tom, jak mají boty vypadat tvarově, nebo řeší detaily způsobu výroby. My se například zaměřujeme spíše na to, aby bota dobře seděla, než na historicky přesná pravidla výroby. Nejsme tolik ortodoxní, spíše modernisté. Ale vše jsou jen drobné detaily. Myslím si, že to lidé moc nerozlišují, a zajdou k někomu, o kom se doslechnou jako o prvním. V případě, že si někdo prohlédne všechny ševce, bude asi rozhodovat na základě sympatií. My jsme takoví pořádní a pečliví, kdežto můj bývalý kolega je naopak bohém a má v dílně nepořádek, a tato uvolněnost se někomu může líbit více, záleží na prioritách.“

* Mají zákazníci nějaké speciální požadavky?

„Moc ne, je to hodně konzervativní obor a je potřeba, aby ty boty bylo možné nosit za pět, deset let, takže musí být nadčasové a zvláštní požadavky se tu moc neuplatní. Já sám sice mám extravagantní boty, ale já si je mohu dovolit, když jsem švec, a kdykoliv někam přijdu, každý kouká, co mám na nohou. Ale když se náhodou stane, že nějaký zákazník chce něco barevnějších, jsme hrozně rádi, že nemusíme zase dělat černé. Černé nebo hnědé pořád dokola. To je na tom někdy těžké - nalézat radost a chuť, a nemyslet na to, že to děláme, abychom se uživili. Naštěstí se občas stane, že si někdo přeje zajímavější boty a my zas nasbíráme spoustu energie. Příklady těch nápaditějších bot máme na našem instagramu: zacharias-shoes.“

* Když se lidé dívají na vaše boty, sledujete i vy jejich?

„Protože už tohle řemeslo dělám dlouho, tak se už na boty nedívám. Dívám se ženským na nohy, ale k botám už se kolikrát nedostanu. A stejně dnes všichni chodí v kalhotách a teniskách a to mě nebaví. Ovšem, když přijde nový zákazník, samozřejmě si ho nějakým způsobem prohlížíme a díváme se, v jakých botách přišel. I to nám může pomoci v komunikaci s tím člověkem, lépe pochopíme, co se mu líbí, co rád nosí, jaký má k tomu vztah...“

* Jaký používáte materiál?

„Hlavně dělám z teletiny, protože telátko je mladé zvířátko, a tak je jeho kůže jemnější. Nejluxusnější je pak krokodýlí kůže, ta je taková nejzvláštnější a zároveň i nejdražší.“

* Je těžké s krokodýlí kůží pracovat?

„Tam je spíš problém nebát se s ní dělat, protože si uvědomujete, že ta kůže stojí dvacet tisíc

* Nabízíte také kurz péče o boty?

„Ano, o všechny boty je třeba se starat a to, i když jsou levnější, protože když jsou ošetřené a pěkně nakrémované, vypadají dobře a zrovna tak to platí u luxusních bot. Když se o ně někdo nestará, vypadají špatně. Takže lidi učíme, jak se o ně starat. Buď dávám základní rady, když jim boty předávám, a pokud o to má někdo větší zájem, dělám i kurz, který trvá skoro tři hodiny. Člověk si na něj přinese pár svých bot a já mu vše prakticky vysvětluji. Lidé jsou nadšení, že dokázali něco vytvořit rukama, protože většinou jsou to lidé, co rukama nepracují. Ale je to jen doplňková aktivita.“

* Mají o ušité boty větší zájem muži nebo ženy?

„Většinou vyrábím pánské boty, i když zrovna polobotky děláme i dámské, ty mají vyšší podpatek. Šili jsme i lodičky, ale je pravda, že dámských děláme méně. Dámy totiž nejsou zvyklé na boty na míru. Raději přijdou do obchodu, vyzkouší si všechny velikost a zvyknou si být v botě natěsnané. Muži mají botu raději volnou a spíše ocení to řemeslo. Ženy také koukají, jak bota vypadá a chtějí ji hned vidět, ale u ševce ji hned nevidíte, maximálně na staré fotografii. Takže si zákazník víceméně objednává něco, co nevidí. A ženy nemají trpělivost čekat na první pár i šest měsíců. Takže naše zákaznice si většinou nechávají dělat boty, protože mají problém s nohama a chtějí boty, které jim budou pohodlné a vydrží v nich celý den. Ale v porovnání s množstvím pánů, je žen asi jedna pětina.“

* Na webových stránkách www.zacharias.cz je k dohledání slovník „ševcovských“ slov, požíváte ho?

„To byla jen taková legrace... Většinou jde o názvy nářadí a částí bot, které pocházejí z němčiny. Vzniklo to tak, že nějaký panovník chtěl zlepšit stav řemesel a pozval k nám řemeslníky z Německa, ti si tu založili živnosti a učili naše řemeslníky, tím se k nám dostala ta slova. Také slova uvedená ve slovníčku přinesli ševci, kteří za dávných časů chodili do světa na zkušenou. Ve světě pochytili různé názvy, které se postupně zkomolily a některé se dodneška skutečně používají, ale rozhodně ne všechny, i proto, že spousta nářadí už se dnes ani nepoužívá.“

* Existuje škola pro ševce?

„Dnes se toto řemeslo neučí, protože už nežije nikdo, kdo to uměl. Když přišel komunismus, ševci přišli o své živnosti a museli začít pracovat v továrnách. Chřadli a své zkušenosti nikomu nepředávali. Po revoluci ale přišla nová generace lidí, kteří se chtěli šití bot věnovat, bohužel ale nebylo nikoho, kdo by je to naučil. A tak jsem jako jeden z prvních hledal informace v zahraničí, vše zkoušel jako pokus-omyl, studoval cizí knihy. Ale nebylo nikoho, od koho bychom řemeslo přebírali, a tak to občas může být zkreslené. Obnovujeme řemeslo od úplného začátku, což je trochu takové smutné, protože spousta informací, rad a fíglů se ztratila. Já mám kamaráda, od kterého jsem se učil některé věci, ještě když jsem měl opravnu a on se ještě za mlada zkoušel učit u těch starých, kteří byli v tu dobu zaměstnaní v nějakém družstvu. Něco se naučil, něco ne, a na něco si musel také přijít sám. Vždy, když se s ním vidím, vyzpovídám ho a snažím se z něj dostat ještě nějaké informace, ale ono je to těžké. Každý dnešní švec si vytvořil své poznatky, které fungují právě jenom jemu, které je zvyklý dělat. Jenže takové informace nejsou přenosné na někoho jiného, protože ten má zase své speciální způsoby, svůj specifický rukopis, a kdyby někdo chtěl dělat něco stejně, jako jiný švec, musel by začít žít snad i jiný způsob života. Nicméně ze všech rad se dá alespoň trochu naučit, vzít si z toho příklad a inspirovat se.“

* Kdyby chtěl tedy někdo s touto profesí začít, musí jako samouk?

„Dneska mají mladí lidé velkou výhodu v tom, že znají jazyky a mají možnost vycestovat do zahraničí, kde existují obuvnické školy a dílny, do kterých se mohou přihlásit. Momentálně je v Česku mladá, slečna Aneta, která přišla ke kolegovi a přála si začít u něj pracovat. O botách nic nevěděla, ale naučil ji základy a už je u něj tři roky. A právě teď se rozhodla, že půjde na zkušenou do ciziny, jako tomu bylo za starých časů. Našla si výborného ševce v Berlíně. Nebo se může člověk dostat k řemeslu, jako můj kolega - vystudováním vysoké školy uměleckoprůmyslové s oborem design obuvi. Škola je ale zaměřená na teorii, protože praxi je nemá kdo učit. Studenti sami musejí být aktivní v hledání možností, kde se řemeslu učit. Takových lidí existuje dnes poměrně hodně. Často se nakonec živí tím, že navrhnou boty, které si nechají vyrobit v nějaké firmě a prodávají je pod vlastní značkou. Bohužel často dochází k tomu, že firma jim nápad sebere a obuv vyrábí nakonec sama. Pak je tu ještě jeden problém a to ten, že tito návrháři, kteří boty vymyslí, jsou označováni jako výrobci, ačkoliv jim boty udělala továrna. Tím se pojem výrobce obuvi devalvuje a přijde mi to celkem nespravedlivé.“

* Sice jste zmiňoval Anetu, která se učí vyrábět boty, ale není to obvyklé povolání pro ženy, nebo ano?

„Žen je opravdu málo, ale jsou, i když u nás znám jenom zmiňovanou Anetu, která by se věnovala výrobě ručně šitých luxusních bot. Myslím, že je to i proto, že je to těžká a fyzicky náročná práce. Ale překvapivě hodně žen výroba bot zajímá.“

Text + foto: Daniela Hlavová.

 


Powered by AlwarDigital
Copyright © 2010 Podbrdské vydavatelství