Středa, 20. únor 2019

Podbrdské Noviny

Zprávy z regionu Podbrdsko, obce: Hořovice, Zdice, Žebrák, Komárov, Zbiroh, Mirošov, Btová, Cerhovice, Strašice, Točník, Tlustice

Banner

news menu leftnews menu right
Sotirios Zavalianis se stal EY Podnikatelem roku 2018 Středočeského kraje

Podnikatel rokuSotirios Zavalianis, zakladatel a majitel AKESO holding, a.s., která vlastní Rehabilitační nemocnici Beroun, se stal včera EY Podnikatelem roku 2018 Středočeského kraje.

PN OSOBNOSTI PODBRDSKA Okamžiky, kdy se slzy stávají veselými
Pro
05
2017
Okamžiky, kdy se slzy stávají veselými
Podbrdské noviny - Osobnosti Podbrdska
Napsal: Petr Petříček   

Foto: Petr Petříček. Viola Jíchová je mladá básnířka žijící ve Zdicích. Skromná, ale přesto náročná. Náročná sama na sebe v hledání smyslu života a cesty k sobě samé. Osud ji přinesl tvrdé zkoušky. V devíti letech měla těžký úraz. Prošla klinickou smrtí a ztratila paměť. Epileptické záchvaty jí znemožnily dostudovat zdravotnickou školu. Přes značnou ztrátu sluchu hraje na kytaru s country kapelou a skládá texty písní i hudbu. Je autorkou čtyř sbírek poezie. Za svoji básnickou prvotinu obdržela nominaci na Cenu Jiřího Ortena.

 

* Narodila jste se ve Zdicích a v tomto městě žijete také nyní. Znamená to, že jste tu prožila i své dětství a chodila do školy?

Ano, ve Zdicích jsem prožila své dětství a chodila zde na devítiletku. Mám tu trvalý pobyt a prakticky veškerou motivaci a inspiraci pro svoji tvorbu nalézám právě tady.

* V devíti letech jste měla těžký úraz. Řeknete nám, co se to tehdy stalo?

Spadla jsem z výšky devíti metrů, ze stavby rodinného domu mého bratra. Bylo to večer a už jsme prakticky s rodiči odcházeli domů. Moje dětská zvědavost mě ale přivedla k tomu, že jsem vyšla nahoru, na rozestavěný dům. Byl tam krásný výhled na lesy a kopce Křivoklátska. Stačil však neopatrný pohyb, a bylo zle. Dopadla jsem na břicho, takže jsem si nic nezlomila, ale břicho bylo těžce poraněné. Ve Fakultní nemocnici Motol mě okamžitě operovali a ležela jsem na dětském oddělení ARO tři měsíce v kómatu. Pak jsem se zázračně probudila. Měla jsem však ztrátu paměti. A od té doby mě slovo zázrak provází celým životem. Nevěděla jsem tedy, kdo vlastně jsem, nepoznávala jsem svoji matku, otce, prostě nikoho. A to byl vlastně začátek mého hledání. Kdo jsem? Kdo jsou moji příbuzní, přátelé? Lidi, kteří mě dříve znali a komunikovali se mnou, vstoupili do mého života. Kdo ne, tak se navždy ztratil.

* Kdy jste v sobě objevila básnický talent?

Právě po probuzení z komatu. Přišlo to ke mně úplně samo. Odcházela jsem z nemocnice zdravá, co se týká oblasti sluchu a epilepsie. První dva roky jsem slyšela. Otec hrál na kytaru, tak jsem se také naučila na ni hrát. Hudba byla vlastně základem mé tvorby. Skládala jsem texty k písním a básně (první v 9 letech), kdy vznikla i první sbírka Básně napsané uprostřed luk a polí. Pak jsem sluch ztrácela.

* Píšete nejen verše, ale také texty k písním, skládáte hudbu a dokonce zpíváte a hrajete na kytaru s country kapelou. Jak jste to dokázala při vašem sluchovém hendikepu?

Asi vůlí. Zjistila jsem, že mám schopnost odezírat a používat pro hudbu a zpěv převážně paměť. Je to nejspíš také tím, že jsem se začala učit hrát dřív, než jsem začala špatně slyšet. Poté se u mne objevil vnitřní sluch a hlas. Hrála jsem na kytaru tak, že někdo seděl proti mně, a já jsem odezírala akordy stejně jako slova, když s někým komunikuji. Tak to bylo zpočátku i v kapele, v níž nyní hraji již 16 let. Jmenuje se Polio Melody Band. Nejvíc mne však naučil táta. Položil hudební základ, a na tom vše vzniklo. Slova, paměť a hudba se vzájemně tak propojily, že rytmická paměť mi nyní umožňuje tvořit i vlastní melodie a lépe slyšet.

* Kolik písní jste složila?

Pokud jde o texty, tak asi těžko počítat, asi pět set. (Viola vstala a ukazuje mi pět tlustých zpěvníků). Některé další jsou ještě v počítači. Asi dvacet písní je kompletních, i s hudbou.

* Vraťme se ale k poezii. Kdy vám vyšla první básnická sbírka?

V roce 2009 vyšla moje první sbírka Veselé slzy. Bylo to s podporou fakultní nemocnice v Motole. Já jsem do té doby poezii nepsala. Skládala jsem hlavně texty k písním a žila hudbou. Profesor Vladimír Komárek z nemocnice Motol, který u mne léčil epilepsii, to věděl. Napsal mi, že se koná soutěž na téma: „Jak si představuješ život bez záchvatů.“ Vyzval mě, abych do ní poslala báseň nebo píseň. Poslala jsem tam text, ve kterém jsem vyjádřila svůj pocit kudy, a jak jít proti nemoci. Byla to celosvětová soutěž, příspěvky se posílaly do Londýna. Vyhrála jsem tam svého sponzora. Díky tomu jsem mohla poslat do nakladatelství Triton prvotinu Veselé slzy. Vyšla mně a obdržela jsem za ni nominaci na Cenu Jiřího Ortena.

* Kdy se slzy stávají veselými?

V okamžiku, kdy člověk najde cestu k sobě. Když se najednou ocitne na jiné cestě, než kudy šel, a nemůže jít tam, kam chtěl. Ptá se proč? Tehdy si může uvědomit velikou ztrátu, ale zároveň veliký nález. Když se jedny dveře zavřou, otevřou se jiné. U mne to bylo tak, že jsem si uvědomila, že všechno kolem je poezie. Moje sdílení se stalo větším.

* A jaké sbírky následovaly dále?

Druhá sbírka Doteky snů vyšla v roce 2011. Hlavním tématem byla láska. V ní jsem vyjádřila přiblížení k velkému snu a začátek úplně jiného přístupu k sobě i ke druhým lidem. Následně jsem napsala dvakrát pět set stran citátů, nad kterými jsem vůbec nepřemýšlela. Prostě jsem vzala papír a tužku, a psala jsem. Nešlo to nenapsat. Ve třetí sbírce s názvem Odlesky a hlubiny píšu, kromě cesty ke štěstí, o dobru a zlu, jež je ukryto v každém lidském nitru. Právě do odlišnosti lidských niter se snažím nahlédnout a tato tajemná zákoutí přirovnávám ke dnu světových oceánů. Vytvářím obraz nezapadající lásky a stále vycházejícího slunce.

Zatím poslední sbírka Brána života vyšla v roce 2014 a znovu se v ní zabývám přijímáním životních nálezů a ztrát. Jak je důležité jít za vytyčenými sny a nacházet štěstí, kterému dovolíme, aby k nám přišlo. O tom, že v životě nikdy není pozdě začít hledat a objevovat. Ať už vlastní podstatu, či cokoli jiného. Sbírka obsahuje i zhudebněné texty.

* V úvodu sbírky Odlesky a hlubiny píšete: „Člověk ke šťastnému životu potřebuje člověka“. Počítače a chytré mobily jsou skvělými pomocníky. Nemáte ale pocit, že díky nim dochází i k tomu, že přímá komunikace lidí z očí do očí ubývá?

Počítač i telefon mi velmi pomohly. Píši a vydávám knihy poezie, a tato technika velmi usnadňuje nejen vlastní tvorbu veršů, ale také grafickou úpravu básní. Je ale pravda, že mi připadá, jakoby v neustálé snaze zdokonalovat počítače a komunikaci člověka s nimi, zanikala komunikace a přímá sociální vazba. Vidím to v autobusu, kde každý kouká do mobilu, na ulici, dokonce i mezi kamarády, kteří jdou vedle sebe, a každý je zahleděný do svého mobilu. Jako kdyby se to, že potřebujeme jeden druhého, měnilo, že potřebujeme víc vlastnit věci.

* Pracujete jako masérka. Proč jste se rozhodla právě pro tuto činnost?

Chtěla jsem pomáhat lidem už od malička. Proto jsem také po základní škole studovala střední zdravotnickou školu. Ve třetím ročníku jsem však začala mít mnoho záchvatů epilepsie – až třicet za měsíc. To mi znemožnilo další studium a byla mi nabídnuta možnost operace. Po té jsem dva roky záchvaty neměla. Nyní se držím na nule až třech za měsíc a jsou o hodně menší. Vzdělání jsem si tedy doplnila několika masérskými kurzy, kromě klasické a sportovní masáže i lymfodrenáž a také masér terapeut. Velkou motivací mně byli lékaři. Po úrazu a ztrátě paměti byli v podstatě jediní, které jsem kolem sebe znala. Chtěla jsem být jako oni, i když to tak nikdy nebude (smích). S některými z nich zůstávám v kontaktu, navštěvujeme se, komunikujeme spolu. Vrátili mě do života a stále mně velmi pomáhají.

* Co vám nejvíce v naší současné společnosti schází? Co byste si přála, aby se změnilo?

Přála bych si, aby si lidé více rozuměli, aby vyšli naproti své radosti, štěstí, tomu, co život obnáší a naplňuje.

* Připravujete k vydání další sbírku veršů?

V současnosti mám k vydání připravené materiály zhruba ke čtyřem knihám. Jsou to citáty, úvahy v próze a knihy přísloví, Promluvy, Životní statečnosti. Z knih poezie Dům u slunce, Zápis do srdce, Opravdovost štěstí, Oceán planet a Svět na cestě. Už asi deset let mám v šuplíku knihu prózy. Jde o příběh patnáctiletého chlapce, který se vydá na cestu do Chile hledat svoji nezvěstnou matku. Je to Jindrova cesta. Musím ji ale přepsat, protože, když se do ní podívám dnes, tak bych spoustu věcí napsala jinak.

* Co považujete v životě za nejdůležitější?

Hledání naplnění života, životních cest, kterých je mnoho, a všechny mají počátek v konkrétním člověku. Najdeme je, když se po nich vydáme, i tehdy, když některá nenaplní vysněný cíl. Děje se tak prostřednictvím vědomí druhých lidí, či jiného živého hostujícího na Zemi. Když se lidé budou zaměřovat převážně jenom na věci, odpojí se od svého vědomí, a tím i od ostatních, nebudou si uvědomovat, že se odpojili od své vlastní cesty a budou klamat sami sebe. Tak vznikají závislosti, závist, agresivita a nenávist a další negativní emoce.

* Vzkážete něco čtenářům?

Odpovím jedním svým citátem: „Je mnoho barev a podob života, ale nejjasnější barvou je skryté lidské nitro a spokojené srdce.“ Což nese odpovědi na otázky naplnění smyslu života.

Text + foto: Petr Petříček.

 


Powered by AlwarDigital
Copyright © 2010 Podbrdské vydavatelství