Sobota, 16. prosinec 2017

Podbrdské Noviny

Zprávy z regionu Podbrdsko, obce: Hořovice, Zdice, Žebrák, Komárov, Zbiroh, Mirošov, Btová, Cerhovice, Strašice, Točník, Tlustice

Banner

news menu leftnews menu right
Horband koncertoval v hořovické radnice

horKapela Základní umělecké školy Josefa Slavíka Hořovice zahrála v sále hořovické radnice. Další z letošních koncertů se uskutečnil ve středu 15. listopadu ve večerních hodinách. Horband nabídl v letošním roce řadu dalších vystoupení, kromě jiného s dalšími interprety zahajoval Hořovické kulturní léto. Jak uvedl ředitel hořovické základní umělecké školy Jakub Albrecht, skupina vystoupí i v rámci Kulturního léta roku 2018.

Foto + text: Radka Kočová.

PN OSOBNOSTI PODBRDSKA Se zpěvem z Hořovic do celého světa
Lis
07
2017
Se zpěvem z Hořovic do celého světa
Podbrdské noviny - Osobnosti Podbrdska
Napsal: Petr Petříček   

Věhlasná pěvkyně Helena Kaupová se narodila v Hořovicích. Foto: Petr PetříčekMálokdo v Hořovicích asi ví, že v jejich městě se narodila vynikající operní zpěvačka sopranistka doc. Mgr. Helena Kaupová. Byla sólistkou Opery Slovenského národního divadla v Bratislavě. Vytvořila mnoho hlavních rolí v Opeře Národního divadla v Praze. Její věhlas však daleko přesáhl hranice Česka. Hostovala na zahraničních scénách celého světa. Za Čajkovského Taťánu jí byla udělena prestižní cena Thálie. V současnosti vyučuje zpěv na hudební fakultě pražské a brněnské Akademie múzických umění.

 

* K vašemu prvnímu nadechnutí a zřejmě i zpěvu ve formě novorozeneckého křiku došlo v Hořovicích. Je to tak?

Ano, narodila jsem se v Hořovicích. V té době moji rodiče bydleli ve Zdejcině u Berouna, a když přišla maminčina chvíle, berounská nemocnice porody nepřijímala. Ocitly jsme se tedy v Nemocnici Hořovice. Nyní bydlím v Praze. Nicméně k Podbrdsku mám vztah, v okolí Hořovic jsou krásné lesy a opakovaně si sem děláme výlety na kolech.

* Měli vaši rodiče také vztah k hudbě a ke zpěvu?

Určitě, tatínek zahrál na jakýkoliv hudební nástroj jenom podle sluchu a maminka amatérsky zpívala ve sboru. Já jsem si odmalička stále zpívala. Lákal mě i tanec a chodila jsem do rytmiky, povinně na klavír, také na příčnou flétnu. Na konzervatoři v Brně jsem se již věnovala pouze zpěvu.

* Vysokoškolské vzdělání jste absolvovala v Bratislavě. Proč právě tam?

Tehdy měla bratislavská pěvecká škola lepší renomé než pěvecké instituce v Čechách. Po dohodě s pedagožkou N. Megovou jsem se proto rozhodla studovat v Bratislavě a nelituji toho. Měla jsem štěstí, že hned po skončení VŠMU jsem zpívala dva roky ve SND jako stipendistka Slovenského hudebního fondu. Po zahraniční stáži v Belgii jsem uspěla na konkursu v Bruselu a díky tomu jsem dostala v roce 1989 smlouvu na hostování ve Vlámské opeře v Antverpách. K tomu se váže kuriozita. Odlétala jsem do Antverp 17. listopadu, ale o žádné revoluci jsem nevěděla. Dozvěděla jsem se to až ze zpráv CNN. Všichni mě litovali, že v tak historické chvíli nejsem v Praze. Vrátila jsem se až v lednu a už do svobodné země.

Eugen-Oněgin

* Brzy po škole jste získala prestižní Cenu Thálie za roli Taťány v Evženu Oněginovi. Bylo to tehdy hodně moderně pojato. Nezalekla jste se toho?

Naopak, byla jsem ráda. Líbí se mi, když se na jevišti hraje civilně. Režisér této inscenace Franz Winter byl původně filmový režisér, který byl zvyklý hodně pracovat s detailem. Spolupráce s ním mi dala velmi mnoho pro celou budoucí kariéru.

* V Národním divadle jste měla mnoho hlavních rolí. Které z nich byly vaše nejoblíbenější?

Bylo jich více, např. Jenůfa z Janáčkově Její Pastorkyně, Smetanova Mařenka (Prodaná nevěsta), Vendulka (Hubička), Krasava (Libuše), titulní role Dvořákovy Rusalky.

Ze zahraničního repertoáru Mozartova Hraběnka (Figarova svatba) a Donna Anna (Don Giovanni), Pucciniho Mimi (Bohéma) a další.

* Vystupovala jste také na operních scénách v Evropě a v zámoří. Kde všude to bylo?

Po Evropě jsem zpívala všude možně – v Paříži, v Amsterodamu, Wexfordu, a na mnoha dalších scénách. V zámoří potom často v Kanadě, v Torontu ve Vancouveru – tam se mi velmi líbilo, kdybych nežila v Praze, tak bych asi mohla žít ve Vancouveru. Dále v San Francisku, v Chile v Santiagu, v australském Sydney, kde to bylo také krásné, v Mexico City, v izraelském Tel Avivu, v Japonsku a jinde. V Japonsku jsem zažila šílené zemětřesení. Tehdy jsem tam byla se Štefanem Margitou a říkám mu: Štefane, já nemám peníze, vezmeš mě domů? Nakonec jsme tam vydrželi, ale Japonci byli neuvěřitelní, jak to zvládali.

Prodaná-nevěsta1

* Je možné nějak porovnat reakce diváků při operním představení u nás a v zahraničí?

Určitě. Velmi reflexivní jsou třeba oproti našim divákům Italové, jsou spontánní, vědí, kdy se tleská, a vykřikují bravo! Všeobecně bych řekla, že právě jižní národy jsou impulzivní, hodně všechno prožívají – v Mexiku, v Chile. A co se tam děje po představení, tak to tady vidíme jenom v nějakých historických filmech, kdy žil Bedřich Smetana, protože létaly květiny, výkřiky, burácivý potlesk a podobně. Ještě druhý den na mě lidi na ulici křičeli: Bravo Jenůfa!

* Se kterým režisérem se vám nejlépe spolupracovalo?

Mám ráda režiséry, kteří mají svoji jasnou představu, snaží se ji vysvětlit, ale zároveň zpěvákovi důvěřují a nechají do toho vstoupit i kousek jeho invence. Takovým byl třeba již zmíněný Franz Winter. Velmi ráda jsem pracovala se šéfem Opery Národního divadla Josefem Průdkem, se kterým jsem poprvé zpívala Jenůfu v Její pastorkyni a později ještě mnohokrát po celém světě. Vzpomínám i na německou režisérku Ursulu Hermannovou, která byla nesmírně náročná, ale dokázala ze člověka vyždímat maximum.

* Zpívala jste Rusalku i v pražské Divoké Šárce. Jak se vám zpívalo pod širým nebem?

Již předtím jsem několikrát zpívala v přírodě, třeba v letním amfiteátru v Lokti nad Ohří, kde jsme začínali v noci a táhli jsme to až do jedné hodiny ráno. Je to náročné, protože jsme běhali nejen po jevišti, ale i po okolí, po louce v nerovném terénu a kotníky dostávaly zabrat. V Šárce bylo pro změnu zase šílené vedro, slunce pražilo, ale atmosféra úžasná, bylo tam tehdy dvanáct tisíc diváků. Nelze tam nic ošidit, protože vás stále někdo docela zblízka vidí, takže tam musíte být stále v roli. Stačí, když foukne vítr do kostýmu a už hrajete, už jste Rusalka. Je to neopakovatelná atmosféra, kterou v divadle nikdy nezažijete.

* Jedna z vašich rolí (Nevěsta) v Hlasu lesa od Bohuslava Martinů byla i zfilmována. Jak se vám líbilo natáčení?

Byly to krásné zkušenosti, protože natáčení není souvislé, kouskuje se bez logické následnosti a potom se to slepuje. Desetkrát se natáčí jeden záběr. Člověk má pocit, že to nemůže ladně plynout, ale výsledek je nakonec překvapivě dobrý a po sestřihání to tu správnou atmosféru chytí. Musím přiznat, že herectví mě velmi fascinuje.

* V současnosti učíte operní zpěv na pražské HAMU a brněnské JAMU. Kolik máte studentů?

Různě se to pohybuje. Někdy studenti odcházejí na Erasmus – zahraniční studium, někdy zase přijdou zahraniční studenti k nám. Kolem šesti v Praze a pěti studentů v Brně a soukromých studentů mám mraky, to sotva stíhám. Také jsem si zkusila i mezinárodní kurzy, ve Finsku, dvakrát ve Španělsku, ve Velké Británii. Studenty mám šikovné, dělají mi radost.

* Jak vás naplňuje zaměstnání pedagoga?

Vrchovatě. Říkala jsem si, jaké to bude, až to nebudu já, kdo se bude potit na jevišti. Jestli budu frustrovaná nebo ne. A já vůbec nejsem, protože jsem s mladými lidmi, kteří vědí, co chtějí, nabíjejí mě energií a zároveň mi ji berou. Je to skutečně náročná práce. Ale raduji se z každého jejich úspěchu. Mají to nesmírně těžké a já se snažím využívat všech svých zkušeností i zahraničních kontaktů, abych jim pomohla v jejich uplatnění. Takže baví mě být pedagožkou a jsem šťastná, že mám takové povolání, které mě naplňuje.

* Máte nějaký nesplněný sen?

Měla jsem dříve, ráda bych zpívala Libuši. Věděla jsem, že bych na to měla. To ale neznamená, že bych kvůli tomu nespala. Spíš mám takovou vizi komplexního uplatnění. Letní kurzy jsem si již vyzkoušela, a kdyby tu vzniklo operní studio při Národním divadle, kde by byla možnost vložit do mladých lidí investici, nebo možná jít učit do zahraničí, třeba jen na kratší dobu. Člověk není nikdy tak chytrý, aby to nemohlo být lepší. Dnes jsou na zpěváky kladeny velmi náročné požadavky.

* Je pro umělce nejdůležitější nadání, pracovitost, nebo je to hlavně o štěstí?

Myslím, že všechno. Mně se moje všestrannost v mládí hodně vyplatila. Sportovala jsem, lyžovala, jezdila na kole, plavala, do baletu jsem chodila, všechno jsem potom na jevišti zúročila. Hrála jsem na klavír, dnes potřebuji hrát na klavír, abych studenty při zpěvu částečně doprovodila. Stejné je to s jazyky. Ve škole jsme měli ruštinu, italštinu, pak jsem začala chodit na němčinu a zjistila jsem, že potřebuji i angličtinu a ještě mi chybí francouzština a španělština. Dnes vidím, že studenti potřebují ovládat i informační technologie. Rozhodně je důležité nadání, ale k tomu ještě určitá dávka niternosti současně s exhibicionismem.

Foto: Petr Petříček

* Co vzkážete čtenářům?

Přála bych čtenářům, aby si v dnešní uspěchané době dovolili trochu více klidu a méně se stresovali. Je to o životních hodnotách. Důležité je, abychom žili slušný život, aby člověk byl poctivý sám k sobě a jeden druhému neubližoval.

Text + foto: Petr Petříček.

Aktualizováno Pondělí, 13 Listopad 2017 08:07
 


Powered by AlwarDigital
Copyright © 2010 Podbrdské vydavatelství