Úterý, 19. listopad 2019

Podbrdské Noviny

Zprávy z regionu Podbrdsko, obce: Hořovice, Zdice, Žebrák, Komárov, Zbiroh, Mirošov, Btová, Cerhovice, Strašice, Točník, Tlustice

Banner

news menu leftnews menu right
Předplatné Podbrdských novin

Podbrdské noviny Předplatné Vašich oblíbených novin si můžete objednat mailem: marta.sevac@podbrdskenoviny.cz , tel 603 712 534, ev. osobně v redakci.

Celoroční předplatné:

Hořovice: 276,- Kč

Mimo Hořovice: 414,- Kč.

 

PN OSOBNOSTI PODBRDSKA Víra je živá a potřebuje se vyvíjet
Zář
11
2017
Víra je živá a potřebuje se vyvíjet
Podbrdské noviny - Osobnosti Podbrdska
Napsal: Petr Petříček   

Foto: Petr Petříček.Farář P. Mgr. Stefan Wojdyła žije v Praskolesích. Fara, kdy bydlí, je obklopena zelení a příchozí cesta ke skromnému domku je lemována květinami. Stejně skromně a velmi přátelsky působí i pan farář. Spolu s ním mě přivítal i jeho pes Gimly. Náš rozhovor nenuceně plynul za prozpěvování ptáků v prosluněné zahradě. Přestože Stefan Wojdyła nepůsobí na Hořovicku příliš dlouho, získal si přízeň mnoha lidí a jeho obliba mezi věřícími i ostatními spoluobčany je velká.

 

* Vaše jméno je polské. Narodil jste se v Polsku nebo v Čechách?

Narodil jsem se v Polsku, v jihovýchodní části blízko Ukrajiny.

* Co vás přivedlo k tomu, že jste přišel do Čech?

Vždy jsem chtěl jet na misie. Zpočátku to měla být Afrika, která mě přitahovala. Místní farář mi to však rozmluvil, že nejdříve bych to měl zkusit v Polsku, tak jsem ho poslechl. Vystudoval jsem tři roky teologické školy v Polsku. Ve druhém ročníku, to bylo v roce 2002, k nám přijel do semináře pan kardinál Vlk. Jezdil do Polska hledat kněze, protože v Čechách jich bylo, a ještě stále je, málo. Tehdy nám řekl, že by byl rád, kdyby to někdo chtěl zkusit a přijel do Čech. Po roce jsem rozhodl, že to zkusím a ještě s jedním kolegou jsme na podzim roku 2003 přijeli do Čech a zůstal jsem tady.

* Jak dlouho žijete na Hořovicku?

Je to již šest let. Bydlím na faře v Praskolesích.

* Takže jste ještě v Čechách pokračoval ve studiu teologie, že?

Studium na teologické fakultě trvá šest let, takže po třech letech studia v Polsku jsem ještě pokračoval další tři roky ve studiu na pražské teologické fakultě. Vysvěcený jsem byl v pražské katedrále sv. Víta v roce 2008.

* Bible je kniha knih. Přesto je dost lidí, kteří ji nečetli. Domníváte se, že Boha nelze slyšet jinak a jinde, než jak k nám promlouvá právě z Bible?

Boha lze slyšet a vidět i jinde. Kristus nás učí vidět Boha v druhém člověku. Samozřejmě někdy je to obtížné (smích). Boha lze vidět také v přírodě a v tom, co nás obklopuje. Bible se také zaměřuje více na to, jaký je Bůh, jak se nám dává poznat, než na nějaké jeho definice.

* V Bibli je Starý i Nový zákon. Jsou dost odlišné. Například Starý zákon – zub za zub, oko za oko a Nový zákon – nastav i druhou tvář. Jak to jde k sobě?

Starý zákon a Nový zákon od sebe nesmíme oddělovat. Starý zákon předpovídá příchod Krista a v Novém zákonu se to naplňuje. Kristus Starý zákon nemění, ale dodává mu duši, zdůrazňuje důležitost odpuštění a lásky.

* Co všechno v sobě zahrnuje víra?

Víra je především nezasloužený dar, který člověk od Boha dostává.

Foto: Petr Petříček.

* Nezasloužený?

Ano. Nikdo jsme si nezasloužili to, že můžeme věřit. Víra se nedá koupit, ani ji nenajdeme někde na ulici. My křesťané věříme, že člověka stvořil Bůh, a ta stopa Boha v lidské duši je. Jestliže nás Bůh stvořil k obrazu svému, tak v každém člověku je schopnost Boha poznat a věřit v něj. Ale jak vidíte, není kolem nás až tak moc věřících. Čím to je? Člověk se někdy nedokáže otevřít pro ten Boží dar a přijmou jej. Kdo ho přijme, tomu se Bůh dá poznat, dovede ho k tomu. Někdy však lidé nechtějí, a to prázdné místo, které je v člověku připravené pro Boha, zaplňují něčím jiným. Pro ně je vírou něco jiného, nebo někdo jiný. Zárodek víry dostáváme na křtu. Není to hotová věc, že se člověk po křtu automaticky stává věřícím. Víra je živá, potřebuje se vyvíjet. Podobně jako člověk roste fyzicky, tak i duše potřebuje růst. Když se dívám tady do místních matrik, vidím v nich plné stránky pokřtěných lidí, třeba zpátky do roku 1950, ale bohužel ti lidé tu žijí, avšak na venek víru neprojevují. Samozřejmě lidé říkají, že víra je soukromá věc. Ale někdy je také třeba dát vědět, že jsem věřící. Už se nemusím kvůli tomu bát, ani za to stydět.

* Když porovnáte, kolik lidí v posledních letech chodí do kostela, je to stejné, nebo jich přichází méně či více?

V Hořovicích je farní kostel. Tam chodí na nedělní bohoslužbu kolem stovky lidí. V menších obcích je to horší. Třeba v Praskolesích přichází tak kolem deseti místních lidí a podobně i v dalších menších obcích. Celkově se to však nesnižuje, protože každoročně křtím o Velikonocích několik dospělých. V součtu s dětmi je to něco přes dvacet křtů ročně. Takže spíše přibývají.

* V současnosti vychází mnoho knih s duchovní tematikou, které nejsou psány vždy v duchu křesťanství. Třeba buddhistické, hinduistické a další. Jaký na ně máte názor?

Lidé hledají smysl života. Někteří v buddhismu nebo třeba v islámu. Znám osobně několik takových lidí. Nakonec však přes to všechno přijdou ke křesťanství. Osobně si myslím, že je v pořádku seznámit se s jinými pohledy.

* Hodně se nyní hovoří a píše o tom, že žijeme v zásadní přelomové době. Také to tak vnímáte?

Cítím, že žijeme v takové neklidné době, ale nevím, jak to pojmenovat. Mají na tom podíl jistě zprávy ze světa, atentáty, války. Ale také to, že se lidé vzdálili od víry a od Boha. Buď nevěří vůbec, nebo hledají svoje vlastní cesty. Je to samozřejmě jejich věc, mají svobodnou vůli.

* Co je nejtěžší nebo nejsložitější v práci faráře?

Především farář je stejný člověk jako každý jiný. Kromě modlitby, služby, bohoslužby také sekám trávu, pečuji o zahradu, uklízím faru, peru, vařím, starám se o svého psa – prostě normální povinnosti. A nejtěžší? Možná to vyplývá z toho, že pocházím z jiného prostředí. V Polsku je více věřících než v Čechách. Někdy je pro mě osobně těžké pochopit a přijmout, proč to tady nejde. Člověk je rád, když vidí výsledek své práce. A někdy to chce vidět hned. Tak třeba časem se výsledek ukáže. Někdy o tom s lidmi mluvím, proč nechodí do kostela. Co jim v tom brání? Říkají, že jsou věřící, ale mají Boha v sobě, pomodlí se doma, a tím to mají vyřešené. Domnívám se, že lidé tady církev příliš nemusí, že víru neprojeví tím, aby v neděli přišli na bohoslužbu. Kristus za celou církev položil svůj život a založil ji. Proto my křesťané věříme, že když chceme usilovat o živý vztah k Bohu, je velmi přínosné se aspoň jednou do roka vyzpovídat, slyšet Boží slovo, které se čte, zúčastnit se svatého přijímání. Možná k tomu napomohl i minulý režim. Chybí tu ten žebříček hodnot.

* Dočetl jsem se, že žehnáte i motorovým vozidlům, automobilům, motorkám a řidičům. Jak takové žehnání probíhá?

Je to spojené se svátkem svatého Kryštofa, který si připomínáme 25. července. Svatý Kryštof je patronem řidičů a cestujících. Po mši svaté předchází samotnému žehnání modlitba v kostele. Potom se jde ven k motorovým vozidlům a kněz je pokropí svěcenou vodou.

* Co považujete v dnešní společnosti za největší nešvar?

Mě osobně nejvíc trápí, že někteří lidé se neumějí rozloučit se svými blízkými. Když si přečtete úmrtní oznámení, tak se tam často dočtete: rozloučení v úzkém rodinném kruhu, nebo bez obřadu. Mně se už asi dvakrát v naší farnosti stalo, že ani lidem, kteří chodili do kostela, rodina neudělala pohřeb z kostela, ani zádušní mši svatou. Dříve, když někdo zemřel, tak se s ním přišla rozloučit celá vesnice. Dnes je to anonymní. Je to samozřejmě věc rodiny. Myslím však, že to není pěkné. Věřící, který chodil do kostela, má právo alespoň na tu zádušní mši.

* Návštěvy duchovních se v současnosti konají i v nemocnicích. Spolupracujete s Nemocnicí Hořovice?

Ano. Když někoho přijímají na hospitalizaci, zeptají se ho, jestli potřebuje duchovní péči. Mají tam moje telefonní číslo, zavolají a já tam přijdu. Navštěvuji také domovy důchodců.

* Máte nějaké přání, které byste chtěl, aby se vám vyplnilo?

Mám, aby se opravily všechny kostely. Sice již je osmadvacet let svobody, ale na kostelech to není vidět. Snažíme se je opravovat. Kostely jsou majetkem církve, ale farář si je nevezme, zůstávají v obci, ve městě a mnohdy jsou dominantou těchto míst. Zájem o opravu kostela, nebo jestli ten farář na to má finance nebo nemá, je ve společnosti velmi malý. Stejné to je s opravami varhan, např. v hořovickém kostele svatého Jiljí na Víseckém náměstí. Považuji to i za určitou neúctu k předkům, kteří to stavěli. To nepostavil kněz, ale lidé.

A přál bych si, aby lidé, kteří dostali velmi cenný dar tím, že byli pokřtěni, se k víře vrátili. To je moje největší přání a za to se také modlím.

* Chtěl byste něco vzkázat čtenářům?

Byl bych rád, kdyby se lidé více otevřeli duchovnu a hledali Boha. Mohou ho najít, ale musejí sami chtít.

Text + foto: Petr Petříček.

 


Powered by AlwarDigital
Copyright © 2010 Podbrdské vydavatelství