Neděle, 25. srpen 2019

Podbrdské Noviny

Zprávy z regionu Podbrdsko, obce: Hořovice, Zdice, Žebrák, Komárov, Zbiroh, Mirošov, Btová, Cerhovice, Strašice, Točník, Tlustice

Banner

news menu leftnews menu right
Navštivte zámek Dobříš

Výstava potrvá během července a srpna. Zámek DobříšDo konce srpna je v hostinské části expozice k vidění zajímavá výstava svatebních šatů a doplňků Nikoly Melicharové. Kromě svatebních šatů si můžete prohlédnout kloboučky, rukavičky a další doplňky. Nejstarším exponátem je svatební menu z roku 1930, které je ve francouzštině.

PN OSOBNOSTI PODBRDSKA Život je krásný a stojí za to ho žít
Srp
28
2017
Život je krásný a stojí za to ho žít
Podbrdské noviny - Osobnosti Podbrdska
Napsal: Petr Petříček   

Veterinář a cestovatel Luděk Uzel. Foto: Petr Petříček.MVDr. Luděk Uzel z Mirošova u Rokycan je mužem činu. A stihne toho tolik, že člověk jen nevěřícně kroutí hlavou. Má ordinaci zvěrolékaře v Rokycanech a s velkým nadšením a láskou věnuje spoustu času svým klientům. Plno zvířat má kolem sebe i doma, protože jeho manželka Pavla má velkou a velmi úspěšnou chovatelskou stanici. Luděk Uzel má však ještě dvě další velké záliby, motorové veterány a poznávání vzdálených exotických krajů. S kamarády postavili parní auto a naprosté unikáty – motocykly na páru. Jeho největší cestovatelskou láskou je Nová Guinea.

 

* Jste veterinárním lékařem. Ke zvířatům máte velmi hezký vztah. Bylo to tak již odmalička?

Od dětství jsem měl tři veliké záliby, přírodu a zvířata, staré stroje, hlavně motocykly a cestování s poznáváním vzdálených krajů. Zvířat jsem měl kolem sebe již od dětství spoustu. Díky benevolenci rodičů jsem měl doma psy, kočky, králíky, terarijní zvířata, akvarijní rybičky a spoustu dalších zvířat. Tento zájem pak logicky přešel ve studium veterinární medicíny v Brně. Chtěl jsem zvířata nejen poznávat, ale také jim pomáhat.

* Jak dlouho již jako lékař zvířatům pomáháte?

V letošním roce to bylo již třicet let, co se věnuji krásné práci veterinárního lékaře. A i doma jsem stále obklopen zvířaty. Moje manželka má úspěšnou chovatelskou stanici Irských vlkodavů, Deerhoundů, Australských teriérů a Somálských koček, a tak se můj pracovní i soukromý život točí neustále kolem zvířat.

Luděk Uzel na řemenovém motocyklu značky NSU z roku 1912.

* A jak se rodila vaše další velká vášeň?

Moje další vášeň, a to zájem o staré motocykly, u mě naplno propukla v osmé třídě základní školy, kdy jsem dostal předválečný motocykl Jawa Robot. V té době se na předpisy moc nehledělo, a já ho neustále proháněl po polních cestách kolem svého bydliště. Samozřejmě se více spravovalo, než jezdilo, ale to k veteránům patří.

* Jezdil jste na cestách kolem svého bydliště. Bylo to v Mirošově, kde nyní žijete?

Ano, narodil jsem se sice v Plzni, a první tři roky prožil na rodinném statku ve Smederově u Blovic, ale od roku 1964 bydlím v Mirošově.

* Vraťme se ale k veteránům…

Předválečný motocykl Jawa Robot však nebyl můj první veterán. Již v pěti letech jsem dostal motorové vozítko, značky Kirchmann, které bylo vyrobeno v Plzni v roce 1936. Je to zmenšenina skutečného auta a jezdí až 40 km/h. Takže vlastně od svých pěti let jezdím s veterány, a to už je přes padesát let. Moje první vozítko je stále v rodině a oba moji synové s ním od svých pěti let jezdili. Staré motocykly u nás časem přibývaly, žádný jsem nikdy neprodal, takže v současné době řeším problém, abych každý ze svých strojů alespoň jednou do roka projel. Naštěstí mi už s tím pomáhají moji dva synové.

* Jaký je váš nejoblíbenější veterán?

Můj nejoblíbenější veterán je řemenový motocykl značky NSU z roku 1912. Je to úplný pravěk motorismu a jízda s ním je opravdu zážitek. Ale úplný pravěk motorismu byla pára. Té jsem spolu s kamarády propadl asi před deseti lety. Původně jsme si chtěli pořídit úzkokolejnou parní lokomotivu. Už jsme jí měli domluvenou za cenu šrotu, chystali jsme koleje, pražce a chtěli jsme stavět trať. Ale bohužel, nebo bohudík z toho sešlo. A tak jsme si postavili parní auto. Z Národně technického muzea v Praze jsme získali výkresovou dokumentaci k parnímu vozidlu Baffrey, které bylo konstruováno v Josefově Dole u Mladé Boleslavi v roce 1886.

* Jak dlouho jste parní auto stavěli?

Po pěti letech práce jsme vozidlo dokončili a zprovoznili. Předvádíme ho na různých akcích po celé republice. Když už parovůz jezdil, rozhodli jsme se pro další projekt. A během dvou let jsme postavili parní motocykl. Vlastně jsme postavili hned tři, abychom se nehádali, kdo z nás bude řídit. Za vzor nám sloužil parní motocykl, který vznikl v Americe v roce 1894. Jeho konstruktér, geniální mechanik Roper, na něm nalezl smrt poté, kdy mu na cyklistickém veledromu naměřili rychlost přes 60 km/h. Z té rychlosti ho nejspíše ranila mrtvice, bylo mu v té době už 73 let. Parní motocykl je věc natolik neobvyklá, že kamkoli s ním přijedeme, budí doslova úžas.

* To věřím. Je skutečně nádherný, a vidět ho v provozu musí být pro milovníky veteránů obrovským zážitkem. Tím však vaše sbírka veteránů nekončí?

Ještě další veterány bych rád zmínil, a to tříkolové Velorexy. V době, kdy moji synové ještě nedosáhli na stupačky motocyklu, a já je chtěl vozit na veteránské akce, jsem zjistil, že je pro nás ideální Velorex, něco mezi motocyklem a autem. Pár trubek potažených koženkou. Byla z toho láska na první svezení. Teď máme Velorexy dva a zjišťujeme, že bychom potřebovali ještě třetí. Občas se také rád projedu na některém z historických velocipedů.

Mezi domorodci v džungli na Nové Guineji. Foto: Archiv Luděk Uzel.

* A co nám povíte o vaší třetí velké vášni?

Moje poslední vášeň je cestování. O dalekých cestách jsem si v mládí mohl jenom číst. Doteď mám knihovnu plnou cestopisů. Nejvíc mě fascinovala jihovýchodní Asie, Malajsie, Sumatra, Borneo, Jáva a především Nová Guinea. To byl můj sen, poslední neprobádané místo na zeměkouli, doposud nepoznané domorodé kmeny, neprostupná džungle. Jak já jsem záviděl cestovatelům, kteří se na ten tajuplný ostrov podívali. Ale za socialismu byla jediná země, kterou jsem navštívil, Německá demokratická republika. Pak ale přišla sametová revoluce a já si mohl začít plnit své cestovatelské sny. Hned po revoluci jsem s kamarádem vyrazil na Kanárské ostrovy. S batohy jsme je prošli křížem krážem a byla to nádhera. A pak to začalo, Malajsie, Borneo, Sumatra, Mentavajské ostrovy, Jáva a konečně Papua Nová Guinea.

* Naplnila Nová Guinea vaše očekávání?

Rozhodně. Díky přátelství s panem Petrem Jahodou, presidentem Klubu českých cestovatelů a snad největším znalcem Nové Guiney u nás, jsem se na tento ostrov vracel deset let. To, co jsem zažil mezi domorodci, daleko překonalo vše, co jsem se kdy dočetl v knihách. Byla to báječná dobrodružství. Ten pocit, když vyskakujete z letícího vrtulníku do řeky v oblasti, kde možná nikdo jiný před vámi nebyl, a kolem vás jsou pouze stovky kilometrů panenské džungle, ve které mohou žít domorodci, kteří se dosud nesetkali s naší civilizací, je přímo nepopsatelný. Bylo to krásných deset let. Bohužel se to částečně podepsalo na mém zdraví, ale stálo to za to.

* Měla i širší veřejnost možnost slyšet o vašich cestovatelských zážitcích?

O svá dobrodružství jsem se vždy snažil podělit s posluchači na mnoha přednáškách.

* Kam vyrazíte příště?

Poslední roky již cestuji se svými syny, a tak navštěvujeme méně nebezpečné destinace. V loňském roce jsme navštívili Nagaland, stát jihovýchodní Indie, který byl až do roku 2014 pro turisty téměř nepřístupný a letos jsme v červenci procestovali Laos a Kambodžu. A kam pojedeme příště? To ještě nevíme, otevřeme atlas a uvidíme.

* Co považujete v životě za nejdůležitější?

Za nejdůležitější ve svém životě považuji rodinu a především svoji ženu, která je mi již 28 let pevnou oporou při všech mých často bláznivých aktivitách, a se kterou mám dva báječné syny.

* Vzkážete něco čtenářům?

Život je krásný a stojí za to ho žít.

Petr Petříček

 


Powered by AlwarDigital
Copyright © 2010 Podbrdské vydavatelství