Úterý, 19. listopad 2019

Podbrdské Noviny

Zprávy z regionu Podbrdsko, obce: Hořovice, Zdice, Žebrák, Komárov, Zbiroh, Mirošov, Btová, Cerhovice, Strašice, Točník, Tlustice

Banner

news menu leftnews menu right
Předplatné Podbrdských novin

Podbrdské noviny Předplatné Vašich oblíbených novin si můžete objednat mailem: marta.sevac@podbrdskenoviny.cz , tel 603 712 534, ev. osobně v redakci.

Celoroční předplatné:

Hořovice: 276,- Kč

Mimo Hořovice: 414,- Kč.

 

PN OSOBNOSTI PODBRDSKA Není všechno jenom černé nebo bílé
čen
04
2017
Není všechno jenom černé nebo bílé
Podbrdské noviny - Osobnosti Podbrdska
Napsal: Petr Petříček   

Zdeněk Zuna fotografuje 78 let.Mgr. Zdeněk Zuna je významný berounský fotograf. S mimořádnou citlivostí dokáže svým objektivem zachycovat prchavé okamžiky hry světla se stíny, krásu krajiny i poezii zátiší. Hlavně však pravdivý běh života a člověka. V jeho rozsáhlém archivu naleznete fotografie z roku 1968 i z demonstrací na Husově náměstí v roce 1989. Ve svých 88 letech neúnavně zaznamenává společenské dění v Berouně a podílí se na obsahu internetového portálu berounskyregion.cz.  V letošním roce získal za svoji tvorbu prestižní Cenu města Beroun.

* Čím vás fotografie fascinuje, co pro vás v životě fotografování znamená?

Z počátku jako kluk jsem byl rád, že jsem mohl udělat snímek Hradčan a byly poznat. Časem se to rozvíjelo a pomohl jsem tomu tím, že jsem si něco nastudoval a také si prohlížel fotografie, které něco znamenaly. Postupně se z fotografování stal nejen koníček, ale podstatná náplň života.

* Vitalita a pracovní nasazení, jaké i ve věku 88 let máte, je obdivuhodné. Máte nějaký návod, jak toho dosáhnout?

Určitě je důležitá dobrá fyzická kondice, ale za podstatné považuji mít stále o všechno velký zájem. Sledovat, co se kolem děje, někdy se z toho radovat, jindy mít třeba trochu obavy, prostě nezůstávat jenom doma v ústraní.

* V Berouně žijete od roku 1951. Kde jste se narodil a vyrůstal?

Do Berouna jsme s bratry jezdili už jako kluci k babičce a k dědovi. Trávili jsme tady prázdniny. Byl to takový náš druhý domov. Narodil jsem se V Hostavicích, obec Kyje – dnes je to Praha 9. Vůbec se ale nepamatuji, že jsem tam žil. Hned v útlém mládí jsme se přestěhovali do Košíř a později na Smíchov.

* V kolika letech jste udělal svůj první snímek?

Bylo to asi v deseti letech. Měli jsme doma fotoaparát, takovou malou plechovou krabičku, jmenoval se Box Tengor. Tak jsem si ho půjčil a zkusil si to. Tím jsem právě zachytil ty zmíněné Hradčany.

* V Berouně jste působil jako duchovní Československé církve. Vystudoval jste církevní školu?

Vystudoval jsem Husovu československou bohosloveckou fakultu.

* V roce 1959 jste začal pracovat v Králodvorských železárnách. To je dost velký skok. Co vás k tomu vedlo?

Na začátku padesátých let to ještě šlo, do kostela chodilo dost lidí, ale postupně stále méně a méně. A mně se z té duchovní práce pomalu začal vytrácet Bůh. Roli v tom hrálo i zabezpečení rodiny, protože můj plat byl i s přídavky na dvě děti hodně malý a nedostačující. Do železáren jsem šel na brigádu. Původně na půl roku, ale nakonec jsem tam zůstal pět let v jednom z nejhorších provozů. Pro mne to byl takový přestup k něčemu dalšímu, s tím, že jsem chtěl dělat fotografii jako povolání, případně novinářskou fotografii.

* Jak se vyvíjel dál váš profesní život?

Dostal jsem místo v Okresním osvětovém domě jako metodik – odborný pracovník pro fotografii. Organizoval jsem činnost fotografických kroužků, připravoval výstavy, školení, kurzy a podobně.


Foto: Petr Petříček.

* Jaké byly vaše první fotografické úspěchy?

Občas jsem vzal nějaké fotky pod paždí a jel jsem do Prahy. V některých redakcích je brali, jinde říkali, že nemají místo, ale uplatnilo se jich docela dost i v centrálním tisku. V časopise Svět v obrazech jsem se domluvil se šéfredaktorem, že udělám fotoreportáž se slepými dětmi, souhlasil a vyšlo to dobře. Radost mi udělal dopis z redakce časopisu Československá fotografie, v němž mně oznamovali, že jsem získal cenu v mezinárodní soutěži fotografického umění v Berlíně.

Zúčastnil jsem se také soutěže, která se jmenovala Jeden den v České republice. Dvě moje fotografie byly vybrány a zařazeny do velké výstavy v pražském Mánesu, a ještě k tomu byla vydána velká kniha fotografií.

* Co nejraději objektivem fotoaparátu zachycujete?

Zvlášť si vážím fotografií, na kterých je zachycen pravdivý život a především člověk. Značně mě ovlivnil zakladatel moderní fotožurnalistiky Henri Cartier-Bresson. Fotografuji však všechno, co se mi líbí. Nemohu říct, že se zaměřuji jenom na krajinu, na zvířata, města, nebo sklo. Pokouším se o všechno, co mě zaujme.

* Kde všude jste svoje fotografie vystavoval?

Zpočátku jsem vystavoval v rámci několika fotografických kroužků. Byly to: fotografický kroužek závodního klubu cementáren, železáren a také kroužek při ONV. Měl jsem i samostatné výstavy v Městské galerii Beroun a v Holandském domě. Autorskou výstavu jsem měl také v Praze na Národní třídě v Akademii věd České republiky. V současnosti vystavuji fotografie v rámci Fotoklubu Beroun a pravidelně dokumentuji společenské a kulturní dění ve městě pro berounskou radnici a přispívám fotoreportážemi do internetového portálu berounskyregion.cz.

* Další zlom ve vašem životě nastal v roce 1968. Jak to tenkrát bylo?

V té době jsem pracoval v Okresním osvětovém domě, který byl v budově Duslovy vily. Nejenom já, ale prakticky celý kolektiv se zapojil do nesouhlasu s okupací Varšavskými vojsky. Dělali jsme různé protestní plakáty a panely. Byl jsem tehdy ředitelem zmíněného domu, a tak jsem to v době takzvané normalizace odnesl naplno. Dostal jsem padáka. Když jsem hledal nové zaměstnání, zkoušel jsem to u 77 podniků. Všude mi většinou říkali: my bychom vás rádi vzali, ale to nesmíme. Nakonec jsem dostal místo pomocného taviče ve Výzkumném ústavu hutnictví a železa v Karlštejně. Tam jsem zůstal až do penze, asi 18 let. Brali mě tam normálně. Občas mi řekli, že se na mne byli ptát, jak se chovám, jestli neberu moc a tak, prostě sledovaný jsem stále byl.

* A po roce 1989?

To už jsem byl v důchodu. Když se lidi začali scházet na náměstí, všechno jsem fotografoval. Nevím, jestli jsou ještě nějaké jiné fotografie z berounských demonstrací, ale v mém archivu jsou. Zároveň jsem se zapojil do činnosti Občanského fóra, potřebovali někoho, kdo by vyřizoval papíry, bral telefony. Bylo to ale docela důležité a poznal jsem spoustu zajímavých osobností.

* Vaše snímky jsou ve fotografické publikaci o Berouně, že?

Bylo jich více. První publikace, ve které jsem měl fotografie, byla Vlastivědný průvodce Berounskem od Viktora Palivce. Další se jmenovala Obrázky z Berouna, vydaná v roce 1967. Spolu s dalšími fotografy jsem měl snímky v publikaci Malá monografie města Beroun (2009). Poslední, nazvaná Beroun s podtitulem Deset zastavení na procházce královským městem, vyšla v roce 2015 při příležitosti oslav 750. výročí první písemné zmínky o městě. V té jsou snímky Vladimíra Kasla, Jiřího Semráda a moje.

* Máte rodinu, děti?

Manželka zemřela před sedmnácti lety. Mám dvě děti, čtyři vnučky a první pravnouče. Děti odnesly rok 1968 se mnou tím, že nemohly na školy. Po revoluci 1989 ale vystudovaly. Děti i vnučky také rády fotografují.

* V letošním roce jste obdržel za dokumentaci společenského dění, práci pro internetový portál berounskyregion.cz a vynikající umělecké dílo Cenu města Beroun. Co pro vás znamená?

Potěšilo mě to. Nikdy jsem to nečekal. Nechci říct, že jsem na to pyšný, ale je mi to milé.

* Co považujete v životě za nejdůležitější?

Hlavně, aby byl člověk prostě lidský. Mezilidské vztahy jsou velmi důležité. Není všechno jenom černé a bílé. I člověk, který se dostane do nějaké situace nebo třeba funkce, se v mezích, daných mantinely, může zachovat lidsky a někomu pomoci. Mohu to přiblížit na dvou příkladech. Byl jsem za druhé světové války na nucených pracích v Reichu, kde jsme kopali zákopy. Když jsme šli z prací, potkala mě paní a ptala se: Vy jste zákopník? Máte dost jídla? Samozřejmě jsme neměli, a tak mně paní dala lístky na chleba. Když odcházela, čekal na ni za rohem voják v německé uniformě. Nic jí ale neudělal. Byl za rohem, tak to možná neviděl, ale mohl o tom třeba vědět. Jindy jsme za války ještě doma poslouchali rádio Londýn, což se trestalo smrtí. Najednou se otevřely dveře a byli v nich dva policisté v české uniformě. My jsme strnuli, museli to slyšet. Řekli nám, abychom si upravili zatemnění, že nám prosvítá. Odešli, a nikde nic nehlásili.

* Chtěl byste něco vzkázat čtenářům?

V podstatě zopakuji zase předešlou odpověď, aby lidi k sobě vzájemně nacházeli cestu a měli se rádi. Také bych jim přál určitý nadhled, aby se uměli radovat i z maličkostí, a i v těch těžších chvílích si našli něco krásného a užívali života.

Text + foto: Petr Petříček.

 


Powered by AlwarDigital
Copyright © 2010 Podbrdské vydavatelství