Neděle, 25. srpen 2019

Podbrdské Noviny

Zprávy z regionu Podbrdsko, obce: Hořovice, Zdice, Žebrák, Komárov, Zbiroh, Mirošov, Btová, Cerhovice, Strašice, Točník, Tlustice

Banner

news menu leftnews menu right
Navštivte zámek Dobříš

Výstava potrvá během července a srpna. Zámek DobříšDo konce srpna je v hostinské části expozice k vidění zajímavá výstava svatebních šatů a doplňků Nikoly Melicharové. Kromě svatebních šatů si můžete prohlédnout kloboučky, rukavičky a další doplňky. Nejstarším exponátem je svatební menu z roku 1930, které je ve francouzštině.

PN OSOBNOSTI PODBRDSKA Život naplněný učením, zpěvem a láskou
Bře
11
2017
Život naplněný učením, zpěvem a láskou
Podbrdské noviny - Osobnosti Podbrdska
Napsal: Pavel Petříček   

Foto: Petr Petříček.Ivan Koula je nejen ve Zdicích, ale i v širokém okolí znám jako dlouholetý učitel, hudebník a zakladatel pěveckého sboru. Ve svých 94 letech je stále velice charismatickou osobností. Získá si vás i svojí přátelskou povahou, pevným charakterem, smyslem pro humor a skromností. Před dvěma roky mu bylo za jeho celoživotní prospěšnou činnost uděleno čestné občanství města Zdice. Letos oslaví spolu se svojí ženou Milenou (také zpěvačkou sboru) 50. výročí manželství – zlatou svatbu.

 

* Narodil jste se ve Zdicích?

Narodil jsem se ve Tmani. Můj otec byl jedním ze zakladatelů Československé církve husitské na Podbrdsku. Ve Tmani jsem chodil do obecní školy a později studoval na Reálném gymnáziu v Berouně. Maturoval jsem 10. června 1942, tedy přesně v den, kdy byly po atentátu na Heydricha vyhlazeny Lidice. Situace ve škole byla o to dramatičtější, že lidická tragédie se osobně dotýkala předsedy maturitní komise, kterého v rozrušení postihl těžký srdeční infarkt. Po maturitě jsem byl až do roku 1945 totálně nasazen v Královédvorských železárnách jako jeřábník u vysokých pecí.

* Měl jste po válce možnost dál studovat?

Po válce jsem se přihlásil na Právnickou fakultu v Praze. Téměř celou jsem ji již absolvoval, chyběly mně dvě poslední zkoušky. Jenomže v roce 1949 při velkých prověrkách na vysokých školách jsem musel studium ukončit. Říká se, že v celé Praze bylo vyloučeno okolo 7.565 studentů. Víte, proč vyloučili mne? Několik měsíců předtím byly volby. Volilo se na dva lístky – modrý a bílý. Urna ve volební místnosti byla sice za závěsem, ale bylo tam tak šikovně otevřené okno, že v něm odrazem bylo vidět, jaký lístek kdo vhazuje. Vhodil jsem bílý. Celkem nás bylo ve Tmani dvanáct, kteří jsme volili bílým lístkem. A oni to měli všechno podchycené, a já byl na prvním místě. Popravdě, mě to zase až tak nevadilo. Práva jsem studoval na přání mého strýce, který měl advokátní kancelář v Hořovicích, ve svém domě, kde je nyní hořovický finanční úřad. Nakonec jsem byl rád, že jsem se dostal ke kantořině. Tomu však ještě předcházely dva roky vojenské služby.

* Jak jste se dostal k práci pedagoga?

Po vojně jsem hledal možnost pracovat ve školství. Neměl jsem ale pedagogické vzdělání. Dozvěděl jsem se, že do pohraničí, kde byl nedostatek učitelů, berou na toto povolání i lidi bez pedagogického vzdělání. Tak jsem se stal učitelem v Karlových Varech. Byly to ale dost těžké roky mého života. Byl jsem už ženatý se svojí první ženou, a tehdy byla finanční situace učitelů hodně zoufalá. Po dvou letech se mi podařilo dostat na berounský okres a učil jsem na základní škole v Suchomastech. Jezdil jsem do školy každý den ze Zdic na tehdy populárním jízdním kole s pomocným motorem Jawa Robot. Šlapačky jsem z kola sundal, dal jsem si tam normální stupačky a jezdil do práce. Po třech letech jsem pak začal učit na Základní škole ve Zdicích, a zůstal jsem tam až do důchodu.

* Čím jste v dětství toužil být?

Už tenkrát se mi líbilo být kantorem nebo lékařem. Při zaměstnání učitele jsem ještě vystudoval pedagogickou fakultu se zaměřením na biologii, chemii a zeměpis. V roce 1993 nás ještě odškodnili za dřívější perzekuci. Slavnostně jsme promovali a dostal jsem titul doktora. Byla to taková satisfakce. Já však ten titul nepoužívám. Mělo to ovšem výhodu, protože jsme dostali i finanční odškodnění, a to jsem právě moc potřeboval k dostavbě domu.

Práce učitele mě velmi bavila. Se žáky jsem neměl žádné problémy. Vždy jsem všechno řešil v klidu a po dobrém. Vzal jsem si třeba žáka do kabinetu, pohovořil jsem s ním, a kolikrát se mi tam takový grázl rozplakal jako nejhodnější dítě. To byla moje výchovná metoda. Nemá smysl na děti nějak křičet, ani na ulici, to je konec – letí to zpátky jako bumerang, třeba v podobě nadávky. Už jsem 36 let v důchodu, ale i dnes mě všichni bývalí žáci, které potkávám, zdraví, a hlásí se ke mně.

* Máte také rád hudbu a zpěv. Hrajete na varhany. Kdo byl vaším učitelem?

Můj otec sloužil bohoslužby ve sboru Českloslovenské církve ve Tmani 30 let a já jsem hrál na varhany. Učitele jsem neměl, jsem samouk. Nejdříve jsem hrál na harmonium a později na malé, ale hezké moderní varhany. Tady ve Zdicích jsem hrál na varhany při různých příležitostech a obřadech na Městském úřadě. Celkem jsem hrál na varhany 40 let. Předloni to převzal můj bývalý žák Josef Jonáš, který hraje překrásně i na klavír. Ve Zdicích jsme dva, kteří obdrželi čestné občanství města Zdice - Jáhen Josef Jonáš a já.

* Jste zakladatelem zdického smíšeného sboru. Jak soubor vznikl?

První mužský sbor jsem založil v roce 1959. Měl deset členů. Vystoupení se líbila, tak jsem sbor rozšířil o ženy na smíšený. Během jednoho roku stoupl počet členů na 38 (25 žen + 13 mužů). Podnik Nářadí Zdice nám nabídl dvě místnosti ke zkouškám a další výhody. Veškerou pěveckou a hudební aranž po celou dobu trvání sboru prováděl naprosto nezištně velký nadšenec pro zpěv a hudbu Josef Poncar ml. Vystoupení se konala na mnoha místech v okolí Zdic i mimo okres.

Velkého úspěchu sbor dosáhl v červnu 1962 na vlastním koncertu s doprovodem 10členného tanečního orchestru ve zdickém kině. Večer moderoval velice populární konferenciér Vladimír Dvořák. Díky vtipům a skvělému humoru trval tento večer přes tři a půl hodiny. Ani po této době se obecenstvo nechtělo zvedat ze svých míst. Další velkolepé vystoupení se konalo opět v místním kině 28. října 1968. K tehdejšímu počtu členů sboru se přidalo ještě 20 dalších nadšenců, takže zpívalo celkem 56 zpěváků.

* Přišlo však také období, kdy na dlouhých 21 let sbor ukončil svoji činnost. Proč?

Po roce 1968 v období tzv. normalizace neměli lidi moc zájem o veřejné dění. Také náš sbor nechtěl vystupovat podle nějakých představ tehdejšího režimu. Tak jsme sbor rozpustili.

* Kdy byl obnoven?

Bylo to v září 1990 opět pod mým vedením. Začínalo se s malým počtem zpěváku, ale za rok se sbor rozšířil na 16 členů a v roce 1996 již měl 32 zpěváků. Od jara 1991 účinkuje sbor nepřetržitě na jarních a vánočních koncertech ve Zdicích a při různých akcích v Tmani, Berouně, Hořovicích a Broumech. V roce 1998 jsem předal vedení sboru Mgr. Bohumile Svatošové. V současnosti vede sbor již dvanáct let Mgr. Bc. Martina Rajtmajerová

* V roce 2015 vám bylo uděleno Čestné občanství města Zdice za celoživotní profesní a volnočasové aktivity pro toto město. Překvapilo vás to?

Hodně překvapilo. Byl jsem z toho trochu nesvůj. Říkal jsem si, že ve Zdicích jsou jiní lidé, kteří by si to zasloužili. No ale neberte to, když vám to nabízejí (smích). Brilantně k tomu zahrál na klavír můj bývalý žák a dobrý přítel Josef Jonáš skladbu Josefa Suka. Radost jsem měl také z darovaného obrazu od mého dalšího žáka, malíře Václava Šestáka, který byl velkým kamarádem mého syna.

Foto: Petr Petříček.

* Můžeme se dozvědět něco o vaší rodině?

Moje žena Milena také zpívala ve sboru a dlouho. Teprve před dvěma měsíci (o Vánocích) skončila, ale předtím ještě stihla se sborem vystoupení v Itálii. Z prvního manželství mám syna Jirku, který má grafickou školu a věnuje se fotografování. Moje žena Milena má z prvního manželství dceru Renátu. Ta pracuje v cestovním ruchu v Karlových Varech a velmi dobře ovládá šest jazyků. Společně máme dceru Sašu, která vystudovala Hollarovu grafickou školu a má s manželem firmu. Máme štěstí, manželka bude mít letos 1. května 80 let a 7. července budeme mít zlatou svatbu. Nemysleli jsme si, že se jí dožijeme. A jestě k té svatbě – měli jsme ji 7. 7. 1967 v 7 hodin a u domácího krbu nás bylo 7. Samé šťastné sedmičky.

* Kdybyste měl tu moc něco změnit. Co by to bylo?

Chtěl bych, aby ministerstvo kultury se zasadilo o to, aby všechny filmy, s kterými přichází mládež do styku, ať již v kinech nebo v televizi, byly vedeny v linii, kterou si zřejmě ministerstvo představuje, ale opak je pravdou. Všechny hrubosti a největší vulgarismy jsou přístupny dětem, a ty to velice rychle přijímají za své a považují za běžnou formu vyjadřování. Vždyť jsou i hrubší výrazy, které však nejsou tak vulgární. Ještě horší je to, co všechno je přístupné dětem na internetu. Jako pedagoga, kterému vždy záleželo na výchově mládeže, mě to velmi znepokojuje.

* Co považujete v životě za nejdůležitější?

Určitě zdraví a spokojený život rodiny.

* Jaký je váš vzkaz čtenářům?

Bylo by dobré, kdyby lidé více četli a zajímali se o dění ve společnosti. A také, aby neviděli jenom to špatné, ale všímali si i toho dobrého, protože mnohé se změnilo, a pozitivního je také hodně. A samozřejmě, aby tak nějak normálně lidsky byly k sobě laskavější a hodní.

Text + foto: Petr Petříček.

 


Powered by AlwarDigital
Copyright © 2010 Podbrdské vydavatelství