Neděle, 25. srpen 2019

Podbrdské Noviny

Zprávy z regionu Podbrdsko, obce: Hořovice, Zdice, Žebrák, Komárov, Zbiroh, Mirošov, Btová, Cerhovice, Strašice, Točník, Tlustice

Banner

news menu leftnews menu right
Navštivte zámek Dobříš

Výstava potrvá během července a srpna. Zámek DobříšDo konce srpna je v hostinské části expozice k vidění zajímavá výstava svatebních šatů a doplňků Nikoly Melicharové. Kromě svatebních šatů si můžete prohlédnout kloboučky, rukavičky a další doplňky. Nejstarším exponátem je svatební menu z roku 1930, které je ve francouzštině.

PN OSOBNOSTI PODBRDSKA Osud plný dramat, ale žitý s láskou
úno
09
2017
Osud plný dramat, ale žitý s láskou
Podbrdské noviny - Osobnosti Podbrdska
Napsal: Petr Petříček   

Foto: Petr PetříčekJosef Bér z Berouna zůstává přes svůj věk 83 let, ale především i přes mnohá těžká období ve svém životě, optimistou. Již v dětství, za německé okupace, se musel obejít bez otce, který byl v koncentračním táboře. Po válce se roku 1951 pokusil o útěk do Anglie za svým bratrem, který tam jako člen československého letectva bojoval v jednotkách britské armády. Josefa Béra ale při útěku chytili. Stal se politickým vězněm a poté narukoval do Vojenského tábora nucených prací k Pomocnému technickému praporu, k tak zvaným pétapákům. Také jeho další osud byl nelehký. Nyní žije v Berouně v domě s pečovatelskou službou, kde bydlí i maminka známého výtvarníka Jiřího Vydry, a v mezích možností si vzájemně pomáhají.

* Na Podbrdsko přes Sedlčany u Příbrami, Srbsko a nakonec do Berouna jste se dostal z Vysočiny. Tam se začal odvíjet váš životní příběh. Jak to tehdy všechno bylo?

Narodil jsem se v Jihlavě, měl jsem pět sourozenců. Dnes už ani jeden nežije. V šesti letech jsem viděl, jak Němci přijížděli na náměstí zdola od Znojma. V Jihlavě jsem chodil i do školy, přesněji do pěti různých škol, protože skopčáci nás honili z jedné školy do druhé, až zabrali všechno. Otec byl vězněn v koncentračním táboře Mauthausen, zúčastnil se pochodu smrti. Potom byl také v táboře Ravensbrück, kde řádil tyfus a úplavice. Dočkal se osvobození a vrátil se domů.      

* Vyprávěl vám otec o životě v koncentráku?

Moc o tom nechtěl mluvit. Nevěděli jsme, že žije. Už jsme moc nevěřili, že se vrátí. Najednou se v roce 1947 objevil ve dveřích, a maminka z toho byla v takovém šoku, že omdlela. Tak pozdě se vrátil právě kvůli tomu tyfu a úplavici. A po válce byl znovu vězněn na Mírově.

* Co se stalo s vašimi sourozenci?

Dolfík zemřel, když mu byly tři roky. Sestra Marie byla nasazená na práce v Drážďanech, kde při obrovském bombardování v roce 1944 zemřela. Doma jsme zůstali já a Zdeněk. Další bratr Adolf studoval na letecké akademii v Olomouci. V roce 1939 se mu podařilo přes Polsko a Francii dostat do Anglie. Tam se stal členem československého letectva v jednotkách britské Royal Air Force. Do Čech se vrátil na podzim v roce 1945, ale po půl roce odešel znovu do Anglie, protože se tam oženil, a už v Anglii zůstal. Pracoval tam dále jako pilot. Já jsem se po válce vyučil na holiče, kadeřníka – líčení divadelních herců, vlásenkáře.

* Takže tatínek byl vězněn na Mírově, protože váš bratr zůstal v Anglii?

Ano, ale také kvůli mně, protože já jsem v roce 1951 šel přes čáru. Pokusil jsem se utéct přes Rakousko za bratrem do Anglie. Utíkali jsme tři, dostali jsme se v podstatě už do Rakouska, ale jim to tehdy nevadilo, šli za námi a všechny tři nás chytili. Ve Znojmě byl soud, odvezli mě do vazby do Brna a potom zase na soud do Znojma. Odsoudili mě na rok nucených prací v Náměšti nad Oslavou, kde jsem pracoval v hlubinných uhelných dolech. Naštěstí jsme neměli zbraně a nikoho při útěku nezranili, takže nás brali jako kopečkáře, jinak bychom vyfasovali víc. Když jsem se vrátil domů, tatínek mě mezi dveřma jednu ubalil. Ptal jsem se ho: Tati, za co? On řekl: Za to, že ses nechal chytit, troubo!

* Pak jste se vrátil ke svému řemeslu?

K tomu jsem se již nevrátil. Za čtrnáct dní jsem dostal povolávací rozkaz a alou k pétápákům - čili pomocnému technickému praporu, což byl vlastně vojenský tábor nucených prací pro politicky nespolehlivé osoby. Fáral jsem v ostravských dolech. Pracovali jsme deset i jedenáct hodin v těžkých podmínkách. Na bezpečnost práce se téměř vůbec nehledělo. Byl jsem na odloučené rotě v Radvanicích u Ludvíkovců. Po roce 1953 byly pod tlakem mezinárodních organizací PTP zrušeny. Koncem roku 1954 nás propustili do civilu. Punc politické nespolehlivosti jsme si ovšem nesli dál včetně pronásledování komunistickým režimem. Dostali jsme na vybranou buď zemědělství, lesnictví, stavebnictví nebo šachtu. Řekl jsem si, když už jsem tady tak dlouho, tak tu zůstanu a pracoval jsem v dolech dalších patnáct let.

* Nemrzelo vás, že se nemůžete vrátit k holičství a vlásenkářství?

Na to už jsem měl po práci na šachtě stejně moc těžké a hrubé ruce. Pracoval jsem v Havířově. S první manželkou jsme měli dva kluky. Bohužel se zakoukala do jiného a rozvedli jsme se. Měl jsem v roce 1967 těžký pracovní úraz. V dole nás to zavalilo. Jak jsem pracoval v kleče a padlo to na mne, tak mě rupla obě kolena. Tehdy se to moc neřešilo, často následovala hned amputace. Naštěstí byl v ostravské nemocnici primář Vodička, který nad námi držel ochrannou ruku. Znal se s panem profesorem Rybkou z ortopedie v Praze, který jezdil do Příbrami operovat horníky z uranových dolů. Převezli mě tedy do Příbrami a mám obě kolena železný. Až umřu, tak půjdu do šrotu (smích).

Foto: Petr Petříček

* Co jste dělal potom?

Po operaci mě ze šachty propustili. Vymetali se mnou všechno možné, tak jsem odešel do Sedlčan u Příbrami, kde jsem dostal byt. No, byt – byl to starý mlýn, říkalo se tam na Červeném hrádku. Ale my jsme s družkou Růženkou byli rádi, že máme střechu nad hlavou. Měli jsme štěstí, nebýt toho, tak jsme neměli kde bydlet a práci taky těžko sháněli. Byla u toho louka, kterou nikdo nesekal. Patřila bývalému statkáři. Zašel jsem za ním, jestli by mi ji nepronajal, že bych z ní udělal zahradu. Řekl mi: Jen si to vezmi, udělej si tam, co chceš. Bylo to 33 arů. Pracoval jsem ve výkupu, a tam mi pomohli sehnat pletivo na plot. V kovošrotu jsem si sehnal za pár korun starý trubky a louku jsme s Růženkou oplotili. Celé jsme to zryly – a co vám mám povídat, to byla rajská zahrada!

* Tak se z vás stal zahradník. Co jste tam pěstovali?

To byste nevěřil, všechno možné. Vysázel jsem stromy – třešně, rybízy, angrešty, zeleninu – česnek, cibuli. Třetinu jsem zahradil Růžence pro slepice. Ale nakonec jsme měli padesát slepic, třicet hus, pětadvacet kachen a sedm beranů. Růženka dělala ve výrobně krmných směsí a já jsem pracoval ve výkupu, kde jsem nakládal obilí, sušil seno a podobně. Policajtům nešlo do hlavy, čím to všechno krmím. Byl tam takový prcek, říkali mu gestapáček. Vždycky si posunul čepici dozadu a ptal se: Kde máte krmení? Já tam nic neměl, jenom sušený seno. No, a čím to krmíte, vyzvídal. Povídám, jestli jste byl někdy alespoň trochu hospodář, tak já vám to vysvětlím. Ovce se pasou, husy jsou na pastvě taky na louce, kachny jsou na vodě na potoce. Tak o co vám jde? Takže na nás nemohli. To byly hezké časy. S Růženkou jsme byli 45 let. V roce 2000 mně byla udělena pamětní medaile při příležitosti 50. výročí zřízení pomocných technických táborů nucených prací.

* Ze Sedlčan jste odešel do Srbska u Karlštejna. Kdy to bylo?

Po smrti družky Růženky mně děti říkaly, že se o mě postarají. Bydlel jsem u syna v Srbsku. Nechci o tom moc mluvit. Nakonec jsem se dostal sem do Berouna. V září to byly už dva roky, co tu bydlím. Dříve tady byl domov důchodců, pak to nějak město prodalo soukromníkovi, takže teď tady my starší lidi máme byty a pečovatelskou službu. Vozí nám obědy, umyjí okna, odvezou prádlo do prádelny a podobně.

* Jak se vám tady v Berouně líbí?

Co vám mám povídat. Když jsem celý den na pokoji sám, tak se mi honí hlavou všelijaké myšlenky. Pořád vzpomínám, jak jsme byli spolu s Růženkou. Někdy si i zapláču. Seznámil jsem se tady se ženami, které v domě bydlí. No, seznámil, znáte to, chodily jedna za druhou a vyzvídaly, odkud jsem a co jsem zač. Ale jsou příjemné, je tu paní, které je pře devadesát a je stále jako čiperka. Když jsem dostal záchvat, tak se o mě postaraly, zavolaly záchranku. Mám z dolů zaprášené plíce. Celá léta jsem o tom nic nevěděl. Až, když jsem v Sedlčanech oslepl na jedno oko, utrhla se mi sítnice, tak jsem musel na předoperační vyšetření do Prahy na Karlovo náměstí. Řekli mi, že musím na plicní do Příbrami. Tam mně na rentgenu doktor zjistil, že mám špatné plíce. Po operaci oka jsem musel k němu znovu na vyšetření. Vidím teď rozmazaně, ale hlavně, že vidím.

* Potom jste ještě absolvoval operaci na plicním?

Týden po operaci oka jsem byl na vyšetření v Příbrami. Zjistili mi nádor na plicích. Naštěstí nezhoubný a neaktivní. Ale neoperovali mě, že už je na to pozdě. Jezdím jenom na kontroly.

* Měl jste těžký život. Na co nejraději vzpomínáte?

Nebudete věřit, ale na těch 45 let s Růženkou. Za ta léta jsem prožil ledacos. Toho krásného a dobrého bylo taky dost. Ničeho nelituji.

Text + foto: Petr Petříček.

 


Powered by AlwarDigital
Copyright © 2010 Podbrdské vydavatelství