Neděle, 25. srpen 2019

Podbrdské Noviny

Zprávy z regionu Podbrdsko, obce: Hořovice, Zdice, Žebrák, Komárov, Zbiroh, Mirošov, Btová, Cerhovice, Strašice, Točník, Tlustice

Banner

news menu leftnews menu right
Navštivte zámek Dobříš

Výstava potrvá během července a srpna. Zámek DobříšDo konce srpna je v hostinské části expozice k vidění zajímavá výstava svatebních šatů a doplňků Nikoly Melicharové. Kromě svatebních šatů si můžete prohlédnout kloboučky, rukavičky a další doplňky. Nejstarším exponátem je svatební menu z roku 1930, které je ve francouzštině.

PN OSOBNOSTI PODBRDSKA V životě je nejdůležitější vnitřní svoboda
Pro
31
2016
V životě je nejdůležitější vnitřní svoboda
Podbrdské noviny - Osobnosti Podbrdska
Napsal: Petr Petříček   

Foto: Petr PetříčekLukáš Petřvalský je varhaník, skladatel a pedagog. Žije v Berouně, kde je titulárním varhaníkem chrámu sv. Jakuba a Královské kolegiální kapituly na hradě Karlštejně. Varhany ho od dětství magicky přitahovaly a tak není divu, že se stal vynikajícím interpretem a skladatelem. Spolupracuje s Papežskou společností pro liturgickou hudbu Universa Laus. Jeho vánoční mše Missa poetica má mezi muzikanty velkou popularitu.

* Je předvánoční období a tak náš rozhovor povedeme i v tomto duchu. Nejdříve ale několik otázek k vaší osobě. Pocházíte z Ostravy. Jak jste se dostal do středočeského Berouna?

Studoval jsem v Praze na Univerzitě Karlově a po dobu studia jsem v Praze i bydlel. Později, když jsem sháněl bydlení, věděl jsem, že v Berouně je hezky. Zkusil jsem zde najít bydlení a vyšlo to.

* Jak dlouho v Berouně bydlíte?

Už je to třináct let, od roku 2003.

* Muzikantů je v Čechách hodně, ale varhaníků mnoho není. Jaká byla vaše cesta k tomuto královskému nástroji?

Mě ten nástroj vždy fascinoval. Vyrostl jsem na severní Moravě, pocházím z Hlučínska. Přímo v obci, odkud je celý náš rod, v Ludgeřovicích, je jeden z největších kostelů na Moravě, nádherná pseudogotika s parádními varhanami. V tomto kostele byl vždy dobrý varhaník. Od pěti let jsem hrál na klavír, a varhany pro mě byly opravdu něčím magickým. Tak se stalo, že v deseti letech si mě našel profesor Jan Marek, varhaník a pedagog konzervatoře, a nabídl mi, že mě bude učit hrát na varhany. Okamžitě jsem souhlasil a bylo to šťastné rozhodnutí.

* Kromě hry na varhany jste také vystudoval hudební vědu na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Co vám dalo toto studium?

S nápadem, že by pro mě bylo ideální studium muzikologie, přišel také profesor Marek. Měl jsem totiž původně být lékařem, což bylo v naší rodině velmi podporováno a mě tato profese také hodně lákala. Zvítězila však muzikologie a nelituji toho. Při tomto studiu jsem se dostával do zajímavých situací, kdy jsem se potkal s určitým jevem a říkal jsem si, ale já to znám, jen nevím, jak se to jmenuje. Všechny ty záležitosti člověk pochopí v souvislostech, v určitém rámci. Jedná se vlastně o nejvyšší hudební vzdělání a rozhodně to nebyla ztráta času. Při své současné pedagogické praxi to možná tolik nevyužiji, ale pro mne samotného je dobré vědět, ve chvíli, kdy se setkám s jakýmkoliv hudebním fenoménem, jak ho zařadit do správného kontextu. Studoval jsem i kompozici u výborného skladatele Eduarda Douši, který vedl studenty vždy jejich vlastní cestou, a přitom dokázal skvěle naučit skladatelské řemeslo.

Foto: Petr Petříček* Koncertní vystoupení jste měl v mnoha zemích. Kde všude jste hrál?

Jezdím především po Evropě. Hrál jsem v Itálii, Maďarsku, Slovensku, Polsku, Německu, Portugalsku, Holandsku. V zámoří zatím ne, ale mám teď nabídku až někam na Sibiř. Třeba to klapne. Vždy mě fascinovala místa s velkou varhanní tradicí, to je třeba Holandsko. Němci mají varhanní hudbu také velmi rádi, jsou hodně klasičtí. Nejvíc mě vždy bavilo italské publikum. Italové dovedou ocenit jakoukoliv hudebnost, originalitu a jsou nesmírně temperamentní. Hrál jsem na mnoha velkých liturgických slavnostech v Římě.

* Jste titulárním varhaníkem na Královské kapitule hradu Karlštejn. Musí to být krásný pocit hrát na varhany v historickém prostředí pro Čechy tak významném.

Kapitula je krásná, má svého genia loci, a hrát v ní je takovou prestižní záležitostí. Vždyť se v ní konají pouze tak čtyři akce za rok. Jsem rád, že se toho mohu zúčastnit a dokreslovat to, co lidé, kteří tam přicházejí (a je jich čím dál tím víc) zažívají. Na Karlštejně jsou krásné historické varhany z 18. století, postavené pražským stavitelem Ferdinandem Schwablem. Je to jeden z pouze dvou dochovaných nástrojů tohoto stavitele. Druhý je v berounském Zábranském kostele.

* Jaké je vaše spolupráce s papežskou společností pro liturgickou hudbu Universa Laus?

Tato společnost sdružuje hudebníky, kteří se zabývají liturgickou hudbou. Ne duchovní, to je nadřazený pojem. Liturgická hudba je specifická, vytvářená pro bohoslužebné obřady. Universa Laus podporuje hudebníky z celého světa, kteří se liturgickou hudbou zabývají jak interpretačně, tak i kompozičně. Zvláště skladatele, protože je jich velmi málo. Většinou se to řeší tak, že se hraje sice bohatý a krásný starý repertoár, který však byl vytvářen pro úplně jiný typ obřadů. O tuto problematiku se zajímám i jako skladatel. Napsal jsem několik skladeb, které jsem začal hrát při liturgiích. Našly si své posluchače, líbily se a jsou velmi pozitivně přijímány. Vzbudily takový zájem, že dnes o skladbách a této problematice přednáším, popřípadě i pořádám semináře pro teology. Tyto kompozice vyžadují dobrou orientaci v teologii, v liturgice i v historii, a to už je pochopitelně náročnější, proto je takových skladatelů málo.

* Jak byste charakterizoval svoji kompoziční tvorbu?

Nejsem hledačem nějakého nového hudebního výrazu. Někdy jsem možná až dost klasický, ale nemám rád repliky třeba barokní hudby. Mám rád historii a líbí se mi krásné staré skladby, třeba až středověké, které dávám do nových souvislostí s novými nápady. Ta kompoziční činnost je vlastně můj úhel pohledu na svět, je to způsob vyjadřování. Tím pádem mě fascinuje vytvářet pozice určitého nadhledu, kdy věci s dávným kořenem se promítají i do dnešních časů. Dívám se na to, co mě zrovna osloví nebo čím zaměstnávám svoji mysl a co mě inspiruje. To se pak nějakým způsobem transformuje do muziky.

* Spolupracoval jste také s Českou televizí. O jaký program se konkrétně jednalo?

Byly to dvě série. Jedna se jmenovala „Varhany jsou jako lidé“, druhá „Varhany v liturgii“. V té první jsme objížděli varhany moderní i starší, například barokní v překrásném malém kostelíčku v Kdousově nedaleko Znojma. Jsou tam nádherné varhany, od kterých jsem vůbec nechtěl odejít. Dále jsme povídali o různém typu technického vybavení varhan, jak jsou konstruovány, jaké mají zvukové parametry a podobně. Druhá série se věnovala varhanní hře v chrámech, tudíž při liturgii. Každý pořad se natáčel na jiném místě, v jiném typu prostředí, což mě velmi bavilo.

* Velmi rozsáhlá je vaše pedagogická činnost. Kde všude vyučujete?

Učím na pražské Malostranské základní škole a gymnáziu. Obě školy jsou v jedné budově v Josefské ulici. Na základní škole jsem třídním učitelem. Učím také na Základní umělecké škole Václava Talicha v Berouně hru na klavír a soukromě varhany a zpěv.

* Primární poslání varhanní hudby je posvátné, je to hudba k bohoslužbě. Tím jsou varhany a Vánoce spolu spojeny. Někde jsem se dočetl, že jste také složil vánoční mši. Je to tak?

Ano, vánoční mše jsem složil už tři. Vánoční mše byla výzvou, kterou si vymyslel náš sbormistr Jiří Beščec. Říkal: když máš to skladatelské střevo, tak něco napiš. Tak jsem napsal. Docela jsem se rozmáchl, takže to bylo náročnější, ale zrealizovali jsme ji a bylo to hezké. Druhá mše měla také zadání od tohoto sbormistra, ale zněla: napiš vánoční mši v bachovském stylu. Zahrál jsem si tedy barokního skladatele. Bylo to velmi zábavné. Tato mše se hraje mimo jiné například v katedrále v Hradci Králové. Třetí vánoční mše vznikla před dvěma roky a nazval jsem ji Missa poetica. Je to taková až pohádková hudba. Mezi muzikanty má velkou popularitu. Mohu o ní říct, že je to skutečně ta moje muzika, jsou v ní i skotačivě veselé pasáže, což k Vánocům patří.

* Znají děti ve škole pravý smysl Vánoc?

Snažíme se o to. Nevím, jak to dělají jinde, ale naše škola těsně sousedí s klášterem Augustiniánů, s kostelem svatého Tomáše. Máme s klášterem velmi dobrou spolupráci, děláme v kostele vánoční koncerty, v kapitulní síni kláštera předáváme maturitní vysvědčení a podobně. Náš pedagogický sbor si rozhodně nevymýšlí pro žáky nějaké báchorky o Vánocích, jako tomu bylo v minulém režimu. Naopak se dětem snažíme odhalovat pravý smysl Vánoc.

* Jak vypadá váš Štědrý den a vánoční svátky?

Pro mě Vánoce začnou až 26. prosince ve čtyři hodiny odpoledne, kdy je po koncertě. Pak se už mohu věnovat svým blízkým, stromečku a začít odpočívat. Někteří lidé přicházejí do kostela jen jednou ročně na Štědrý den. Tomu je přizpůsobena i liturgie, zpívají se koledy, je půlnoční bohoslužba slova. Ale už v pět hodin je vánoční Vigilie – regulérní mše, kdy se do jesliček v krásném betlému přinese symbolicky figurka Ježíška, a toto vše mám rád. Po zmíněném 26. prosinci odpoledne jezdívám navštívit rodiče. Protože jsme v rodině, včetně mě, narozeni právě o Vánocích, tak slavíme hodně.

* Měl jste v dětství nějaké velké přání, co byste chtěl najít pod stromečkem?

Vzpomínám, že jsem si hodně přál lego. A to se mi splnilo. Měl jsem ještě dva bratry, takže nás byl plný dům. Maminka byla módní návrhářka a všechny nás obšívala. I to byly naše dárky a mně se to líbilo. Také jsem měl velkou radost z gramodesek, které dodnes mám.

* Co je pro vás v životě nejdůležitější?

Vnitřní svoboda, ze které pramení můj vnitřní klid. Záměrně neříkám, že zdraví. V naší rodině žily spolu tři generace. Babička byla velmi nemocná a permanentně v bolestech celá desetiletí. Přesto byla šťastná. Pochopil jsem, že štěstí nemusí záviset na zdraví. A už vůbec ne na hmotných věcech, bohatství, slávě a podobně. Tu hodnotu lze možná pojmenovat slovem pravda. Být pravdivý sám k sobě třeba i za cenu, že člověk za to musí zaplatit, nebo něco obětovat.

* Co vzkážete nebo přejete našim čtenářům?

Pro nastávající rok hlavně nadhled, který nyní potřebujeme. Svět se nám zajímavě točí, a vytváří, neřekl bych rizika, ale nové možnosti. I situace, která se nám zpočátku jeví negativně, může být možností. Takže přeji nám všem, abychom možnosti, které budou přicházet, využili pozitivním směrem a nepodlehli jsme panice z nastávajících změn. Abychom byli pravdiví, vnitřně svobodní a pamatovali si, jak napsal Boris Vian ve svém románu Pěna dní: I tohle jednou pomine.

Text + foto: Petr Petříček.

 


Powered by AlwarDigital
Copyright © 2010 Podbrdské vydavatelství