Neděle, 25. srpen 2019

Podbrdské Noviny

Zprávy z regionu Podbrdsko, obce: Hořovice, Zdice, Žebrák, Komárov, Zbiroh, Mirošov, Btová, Cerhovice, Strašice, Točník, Tlustice

Banner

news menu leftnews menu right
Navštivte zámek Dobříš

Výstava potrvá během července a srpna. Zámek DobříšDo konce srpna je v hostinské části expozice k vidění zajímavá výstava svatebních šatů a doplňků Nikoly Melicharové. Kromě svatebních šatů si můžete prohlédnout kloboučky, rukavičky a další doplňky. Nejstarším exponátem je svatební menu z roku 1930, které je ve francouzštině.

PN OSOBNOSTI PODBRDSKA Každá služba je kaménkem do mozaiky dobra
Pro
02
2016
Každá služba je kaménkem do mozaiky dobra
Podbrdské noviny - Osobnosti Podbrdska
Napsal: Petr Petříček   

Foto: Petr Petříček.Josef Jonáš, jáhen Římskokatolické farnosti Beroun, je velmi všestranným člověkem. Především však organizátorem a mecenášem mnohých křesťanských a společenských aktivit. Od konce 60. let žil v Německu. Velmi často přijížděl do Zdic. V roce 1992 mu bylo uděleno čestné občanství města Zdice za jeho charakterové vlastnosti a významnou charitativní činnost. Rozhovor s ním v době předvánoční byl laskavým připomenutím základních lidských hodnot a smyslu našeho života.

 

* Jste čestným občanem Zdic. Narodil jste se v tomto městě?

Ano, narodil jsem se ve Zdicích.

* Od konce šedesátých let jste žil v Německu. Jak k tomu došlo?

Jako u mnoha našich občanů v touze po svobodě, v touze poznat svět, získat zkušenosti, naučit se jazyky, zkrátka otevřít se světu, trochu se poprat se životem a získat pro sebe zadostiučinění, že něco dokážete. Tehdy mi bylo dvacet dva let, po maturitě na SPŠ v Kraslicích (zaměření na hudební nástroje) a vojenské základní službě.

* V Německu jste dále ve studiu pokračoval?

Tam jsem vystudoval na vysoké škole informatiku a pracoval jako matematicko-technický asistent, později jako projektový inženýr ve firmě BASF. To je jedna z největších chemiček ve světě. Působil jsem tam třicet pět let.

* Při zaměstnání jste začal dálkově studovat teologii. Jak dlouho studium a příprava na jáhenské vysvěcení trvá?

Bylo to v době, kdy se moje zaměstnání pomalu chýlilo ke konci. Vystudoval jsem ještě církevní varhanní hudbu a dirigování sboru. Příprava na jáhenské vysvěcení trvá čtyři a půl roku. Zkoušky a psaní prací v cizím jazyce bylo sice náročnější, ale také obohacující. V jazycích se skrývá velké tajemství. Dlouhá léta jsem byl varhaníkem polské misie a dirigentem polského chrámového sboru, naučil jsem se tedy i polštinu. Tím, že jsem cizí jazyky lépe vnímal, začal jsem si o to více vážit mateřštiny. A neztratit po tolika letech v cizině ani slovíčko. A udržovat čistotu jazyka. Když třeba v odborné literatuře nemáme vhodný český ekvivalent, budiž, ale do hovorového jazyka míchat zbytečně germanizmy nebo anglické výrazy, považuji za nevhodný způsob vyjadřování. Už vůbec nechápu, proč tolik vulgarismů a nehezkých slov plyne z úst dětí a mládeže.

* Co všechno obnáší úřad jáhna?

Je to krásné poslání. Především je to služba. Ke službě jsou vázáni všichni, od nejnižšího vysvěcení až po to nejvyšší. To je vlastně podstata katolické víry. Vždyť i Ježíš řekl: „Já jsem sem nepřišel, abyste mi sloužili, ale abych sloužil.“ Z toho plyne nejen pro každého vysvěceného člena církve, ale pro každého katolíka ta krásná možnost kolem sebe šířit atmosféru dobra a služby. Možností vždy bylo a je mnoho. Stačí jen mít otevřené uši, oči a hlavně srdce. Jakákoliv malá službička je kaménkem do mozaiky společného dobra.

* Nyní již žijete ve Zdicích?

Ano, před pěti lety jsem se vrátil, protože sestra byla nemocná. Nelituji toho, jsem rád, že jsem při ní mohl stát a pomáhat v posledních letech jejího života. Zemřela před dvěma roky.

* Před tím jste jezdil do Zdic často za maminkou, že?

Jezdil jsem velmi často. Vážil jsem si maminky, která byla opravdu dobrým a zbožným člověkem. Byla opravdovou vlastenkou. Za všechno jsem jí vděčný.

* Jste známý především svou charitativní činností například adopcí na dálku. Od kdy se jí věnujete a kolika dětem jste pomohl?

Celkem to už je 46 dětí. Mám veškerou dokumentaci, kdyby ji chtěl někdo vidět, dám ji k dispozici. Je to skutečně velice dobrá forma pomoci, která ovšem také vyžaduje nejenom dávání peněz, ale také kontrolovat, což mi umožnila svoboda, za kterou jsem nesmírně vděčný. Na svých cestách jsem hodně viděl, také to, že jsou na světě místa, kde návštěva základního školství je ještě problematická. Jestliže se tehdy za 30 marek podařilo umožnit dítěti přístup k základnímu vzdělání, považoval jsem to za důležitý příspěvek k tomu, aby nezůstaly tyto děti negramotné. Moje kontroly byly inkognito, přijel jsem tam, aniž by to někdo věděl. To mi umožnilo vidět realitu bez toho, že by někdo něco před mojí návštěvou připravoval. Byl jsem ochoten prožít úplně všechno. Bylo to nesmírně dobrodružné, náročné, někdy i nebezpečné, ale naplňující. Navštívil jsem děti například v Jižní Africe, Střední Americe, na Filipínách. S dětmi si dopisuji v angličtině a španělštině. Nutí vás to učit se cizím jazykům, protože jinak je dopisování nebo návštěva těchto zemí problematická.

* Četl jsem, že se také hodně zajímáte o problematiku starých lidí, je to tak?

Pomáhám v podstatě všude, kde je nějaká nouze. Chodím na bohoslužby v domově důchodců v Berouně i ve Zdicích. Je mi vždy velice smutno, když vidím staré lidi opuštěné, bez možnosti být se svými nejbližšími. V Německu jsem pracoval na velké klinice v duchovní správě. Také jsem vedl bohoslužby v domově seniorů. Překvapilo mě, na jak nízké úrovni tam byla komunikace. Myslel jsem, že tam bude rušno jako v úlech, ale tak tomu nebylo. Spíš mi připadalo, jakoby dostávali do nápojů něco uklidňujícího, asi aby nerušili a nedali moc práce.

* Hovořilo se o projektu Farního centra v Hořovicích. Je reálná jeho realizace?

To záleží na územním plánu, který zatím nebyl schválen. Jsou na to finance, pozemek je farní, takže nevím, proč dochází k tomu, že se to stále odročuje. Také jsem se chtěl na projektu i finančně podílet. Projekt mladých architektů z Prahy je smělý, nádherný. Určitě by byl pro město Hořovice přínosem.

* Značnou částkou jste přispěl na obnovu kostela ve Zdicích a také na zhotovení nových zvonů pro tento kostel. Prý se podle kostela Narození Panny Marie po nějaký čas Zdice jmenovaly Alba Ecclesia - Bílý kostel. Víte o tom něco?

Ano, vím o tom. V análech je uvedeno, že kostel byl bílý a údajně měl mít dokonce i dvě věže. Nynější kostel je barokní, z roku 1749 a dodnes velmi krásný. Je potřeba naše historické památky zvelebovat nebo alespoň natolik ošetřovat, aby nám nespadly na hlavu.

* Každoročně se pořádá Noc kostelů, kterou také podporujete a připravujete. Co vše mohou návštěvníci během této Noci vidět?

Hlavně mohou přijít do kostela a nechat na sebe působit atmosféru ticha, prostoru a vůně věků, jak říkám: atmosféru rozmodlených stěn. Připravujeme pro návštěvníky řadu akcí, varhanní hudbu, sólový zpěv, přednášky o historii kostela nebo o liturgii a jiné. Hlavně však jde o duchovno, které vnímavý návštěvník může cítit z hudby, zpěvu, soch, obrazů. Záleží na každém, jak se dokáže otevřít.

* Doprovázíte chrámový zpěv hrou na varhany. Kde jste se naučil na tento nástroj hrát?

Začal jsem už jako mladý chlapec ve Zdicích, ještě jsem nedosáhl na pedály, ale hrál jsem na klavír. Maminka byla velice dobrá zpěvačka chrámového sboru a brávala mě s sebou na zkoušky. Bylo to tajemné a úžasně krásné. Atmosféra zpěvu chrámového sboru nevyškolených, ale nadšených zpěvaček a zpěváků a lidí, třeba o Vánocích nebo o Velikonocích, s doprovodem varhan a orchestru z řad občanů byla neopakovatelná. Moc bych si přál, aby se navrátila a svojí srdečností lidi obohatila.

Josef Jonáš při rozhovoru v hotelu Zelený strom v Hořovicích. Foto: Petr Petříček.* Jsme právě v období adventu. Můžete nám o jeho významu a tradicích něco povědět?

Je to příprava, advent je očekávání. Mělo by to člověka přimět k tomu, najít si čas k meditaci, k zamyšlení nad sebou. Smysl Vánoc nám absolutně uniká. Skutečnost, že obchody jsou už koncem září plné artiklů, připomínajících Vánoce, zní vánoční hudba, považuji za velikou škodu pro naše nitro. Jde jenom o dárky, o obchod. Neuvědomujeme si ten největší dar Vánoc, že se jedná o oslavu narození Ježíše Krista. To už vlastně ví jen málokdo. Přitom je to centrální bod našich dějin. Advent nám nabízí možnost uvědomit si cestu životem od narození až po úmrtí. Proč tu jsme a kam směřujeme. Návrat ke skutečným hodnotám. Když vidím, jak je dnes třeba pohřeb otázkou finanční a spěchu, jak vás v krematoriu honí, protože za dvacet minut je další obřad… to je nedůstojné. Dříve byli pohřbívaní vezeni v kočáře taženým koňmi, smuteční průvod s kapelou, ministranty a knězem, auta a lidé se zastavovali, muži smekali klobouky. Pamatuji si to detailně. Bylo to, jako když vezou krále. A dnes?

* Když se přenesete do dětství, jaký zážitek ve spojení s Vánocemi byl pro vás nejsilnější?

Byl to vždy rozsvícený vánoční stromek a úžasná atmosféra v rodinném domě. Všecko jakoby zjihlo, samozřejmě dárky, ale potom cesta na půlnoční zasněženými ulicemi do kostela. V oknech domů rozsvícené svíčičky, bílé, dojímavé ticho, nejezdila žádná auta. Kostel, který byl zpočátku v přítmí, a pak se rozzářil světlem, a ten radostný obsah koled, které se zpívaly, to bylo tak vznešené, krásné a tklivé, že člověk těžko nachází slov, aby to popsal.

* Váš vzkaz čtenářům?

U prvního svatého přijímání nás bylo ve Zdicích asi padesát, děvčat a chlapců. Z nich dnes do kostela nepřichází takřka nikdo. Někteří jsou rozprchnuti po republice, takže nevím, jestli praktikují. Poněvadž společenství, které v chrámu člověk nachází, přináší také radost ze setkání. Něco společně prožíváme, mluvíme spolu, jde o komunikaci. Setkání s věřícími a s Ježíšem při mši svaté je naplňující a dává člověku prožitek, který nikde nekoupí. Navíc je to většinou v neděli, a ta je pro mne dnem svátečním. Den potom prožíváte v nenucené radosti. Když soused pustí cirkulárku, druhý něco vrtá nebo seká, tak je nedělní nálada porušena. Člověk se může svátečně obléknout, převléknout. Je třeba se ale také hezky obléknout uvnitř sebe. Dovolil jsem se ve zdické škole pozvat děti 5. třídy na kroužek náboženství, přihlásilo se jich šest. V životě jsou situace, kdy je člověk sám a nemá na koho se obrátit. Tady víra nabízí člověku možnost spojení s Bohem, Stvořitelem. Život je obrovský dar, kterého bychom si měli vážit a sdílet ho s druhými. Proto děti prosím, aby méně času věnovaly počítači a televizi a raději ho využily k zálibám (četba, sport, hudba atd.), k návštěvě spolužáků, ke komunikaci v rodině. Studoval jsem informatiku a vím, jak může člověka obohatit, ale i zotročit. V tom zotročení máme čím dál, tím méně času pro druhé. Každá chvíle strávená s druhým člověkem je velikým darem. Žádná televize, ani počítač nenahradí teplo lidského hlasu a slova, na které můžete bezprostředně reagovat.

Text + foto: Petr Petříček.

Osob1

Josef Jonáš při rozhovoru v hotelu Zelený strom v Hořovicích.

 


Powered by AlwarDigital
Copyright © 2010 Podbrdské vydavatelství