Podbrdské Noviny

(z kroniky mého otce Dr. Bohumíra Peychla)
V roce 1971 jsem po zjištění, že generální prokurátor proti mé rehabilitaci nepodal do 17. ledna stížnost pro porušení zákona, jsem znovu zaurgoval na ministerstvu spravedlnosti vyplacení odškodného.
Referent Dr. Zahrádka mě upozornil, že se ministerstvo zavázalo zaplatit mi odškodnění v částce 20.204 korun za neprávem na mě vykonaný trest, ale že dle rehabilitačního zákona nesmí náhrada ušlého výdělku za 1 rok překročit částku 20.000. Dle zásady „lepší vrabec v hrsti než holub na střeše“ netahal jsem se s nimi o náhradu za obhajobu ve výši cca 1.400 ale vyhradil jsem si právo (v případě že bude správní rehabilitace) uplatnit zvlášť nároky za ostatní škody způsobené národními výbory a podniky.
Když mi stát shora uvedenou částku zaplatil, vzal jsem svoji žalobu u soudu Praha 4 zase zpátky. Každé malé vítězství se počítá!
Pracoval jsem dál 2x týdně na smlouvu o provedení práce na Okresním výboru Českého svazu družstevních rolníků v Rakovníku jako právní referent, ale ukončil jsem dohodou pracovní poměr se statkem Rakovník, aby mi nebyl krácen starobní důchod, vyměřený slušnou částkou 1.977 korun měsíčně.
Z deníku svého otce vybrala a upravila Bohumíra Peychlová.

A NYNÍ SKOČÍME ROVNÝMA NOHAMA DO LISTOPADU 1989
V té době už rodiče žili s námi v Praze, tatínek (pozn. red. Dr. Bohumír Peychl) – pokud mu zdraví dovolilo, chodil už od poloviny 80. let do knihovny v Klementinu vypisovat z archivních výtisků Rudého práva a na chalupě u Ledče nad Sázavou měl veškerý tisk z „Pražského jara“. Vždycky počítal s tím, že se to jednou hodí, „až to praskne“, ale byl velmi překvapen, když se toho sám dožil.
Trvalo sice přes dva roky než se dočkal toho, že mohli zase s maminkou jako oprávnění majitelé vstoupit do našeho domu čp.185 v Hořovicích. Jeho stav byl velice tristní, už ho opustila i zvláštní škola, kterou bychom tam jinak museli další léta ponechat. Začínalo to v průjezdu, kde byla část původní dřevěné dlažby vytrhána a rozházena před vchodem na schodiště. Všude prach a špína, odmontované kliky oken i dveří a také armatura umyvadel. Jen v jednom případě byl kohoutek na původním místě, ale umyvadlo pod ním ne, a voda byla puštěná, takže volně vytékala a promočila i stropy v přízemní místnostech bývalého krámu. Bylo to v lednu 1992, naštěstí moc nemrzlo. Nástropní zářivky, které zvláštní škola používala, byly také z poloviny odnesené, půda byla plná živých a hlavně mrtvých holubů, na podlaze byla naházena část  původní střešní krytiny. Střecha byla pokryta z jedné strany červeným a z druhé strany zeleným plechem. (Když jsem tam byla v době, kdy škola ještě fungovala, vysvětlila mi paní ředitelka Maruška – moje spolužačka z obecné školy, že před léty,když se střecha opravovala, pokrývači udělali jednu polovinu, ale materiál na druhou byl „převelen“ na pokrytí hořovické pošty, takže nějakou dobu na půdu a na poházené tašky pršelo a promáčely se stropy. Pak teprve byly práce dokončeny, ale stejná barva na plech už se nesehnala. Na Marušce bylo vidět, jak se těší na stěhování z „domu hrůzy“, kde se v patře při dovádění žáků trochu houpaly rákosové podlahy 150 let staré, které nebyly určeny na takový nápor. Sklep byl až na dvůr zanesen odpadky, troskami kůlen, kuželníku a taneční verandy, která dávno spadla. Z kaštanů hostinské zahrady zbyl jeden jediný a kromě toho ořech, který naši zasadili, když jsem se narodila.
Horní zahrádka zmizela beze stopy, stráň, kde bylo krásné alpinium, z obou stran opatřené schodištěm k terasám s rybízovými a angreštovými keři, se vrátila do původního divokého stavu. Dole v téměř dvouhektarové zahradě, kde kdysi byly ovocné stromy a zeleninové i okrasné záhony a spousta okrasných keřů, stály nové rodinné domky. Jejich majitelé byli závislí na našem původním zahradním vodovodu, který začínal nahoře v domě , a protože na zimu se dříve vždycky vypouštěl, stávalo se, že zamrzal a oni zůstávali bez vody.
Otec nedal ani mrknutím najevo své zklamání a zděšení, zamnul si prokřehlé ruce a řekl: „No, bude to fuška, ale musíme to dát do pořádku!“ a hned po podpisu dokumentů mi nařídil zaplatit daň z nemovitosti a uzavřít pojistku nemovitosti (což bylo moudré, protože záhy na to odnesla vichřice špatně přibitou část plechové krytiny a opravu zaplatila pojišťovna).
Nejhorší bylo, že tatínek v březnu téhož roku onemocněl zápalem plic, a když se zdálo, že se z toho dostane, utrpěl mozkovou příhodu a po 14 dnech trápení dne 20. 4. 1992 zemřel ve věku nedožitých 90 let (měl se jich dožít 12. 10. a moc se na to těšil). Velice jsem tehdy propadla nostalgickým vzpomínkám a usilovala najít cestu, jak vrátit domu mého pradědečka důstojnost, jenže všechny projekty postupně selhávaly a nejlepším řešením se ukázalo prodat ho člověku, který má dost sil a prostředků. To se skutečně za přispění bratrance Jaroslava Totě IV. podařilo. Zkontaktoval mě s panem Blažkem z Hořovic, který o takovém člověku věděl a tak se dům dočkal. Vždycky, když jedu kolem, jsem ráda, že má původní tvář i barvu, i když za další léta se už trochu zaprášil a očadil projíždějícími auty, ale to se nedá nic dělat. Myslím, že tatínek na hořovickém hřbitově může být spokojený. Zahradu už nikdo nevzkřísí, ale ještě žije pár lidí, kteří si ji dovedou přesně vybavit, takže pořád existuje. Stejně jako původní dědečkova pila, která pro mne mnoho let byla rájem, kam jsem od svých 13 utíkala z Prahy, kdykoliv jsem mohla, a vlastně tam utíkám pořád, koneckonců cestovat v čase nic nestojí. Stačí zavřít oči, a „už koníček pádí a zůstane stát v tý zemi mládí, kde žiju tak rád…“ Bohumíra  Peychlová