Podbrdské Noviny

(z kroniky mého otce Dr. Bohumíra Peychla)
V roce 1969 soudruzi Husák, Bilak, Kempný, Kapek, Indra, Jakeš a spol. zcela odbourali „dubčekismus“ a všemi silami a prostředky stranického aparátu obrátili zemi zpět do plné a slepé podřízenosti a poslušnosti SSSR, při čemž se zbavili všech, kteří nechtěli nebo nemohli uznat, že nás vpád cizích, byť spojeneckých vojsk, zachránil před zkázou a znovu osvobodil.
29. 5. zakazuje ministr vnitra u nás činnost Ligy pro lidská práva, což je sice detail, ale ilustruje „svobodu“ v našem „suverénním“ státě.
Ve dnech 16. a 17. 6. 1969 se projednává před krajským soudem v Praze moje žádost o rehabilitaci (jsem v té době na Bulovce na operaci ledvin). Rozsudkem ze dne 17. 6. č.j. 17 Tr 133/68 byl původní rozsudek státního soudu ze dne 28. 12. 1948 v celém rozsahu zrušen a všichni zúčastnění byli osvobozeni.
Jakmile rozsudek nabyl právní moci (12. 8. 1969) okamžitě jsem podal žádost na ministerstvo spravedlnosti v Praze o náhradu škody, která mi byla způsobena vězněním a konfiskací majetku. Zároveň jsem se doporučeným dopisem obrátil přímo na prezidenta armádního generála Ludvíka Svobodu se žádostí o vojenskou rehabilitaci, tj. o navrácení hodnosti nadporučíka justiční služby v záloze, kterou mi rozhodnutím ze dne 21. 4. 1949 tehdy „jeho“ ministerstvo odňalo a připojil jsem i kopii rehabilitačního soudního rozsudku. Bohužel mi odpověděl jen náčelník vojenské kanceláře prezidenta republiky, že žádost postupuje rehabilitační komisi MNO k projednání.
Přípisem ze dne 15. 8. 1969 jsem požádal Generálního prokurátora v Praze, aby na základě mé rehabilitace podal stížnost pro porušení zákona nebo prokurátorský protest proti nezákonným rozhodnutím, jimiž nám bývalý ONV v Hořovicích v roce 1948 konfiskoval všechen majetek. Ale politický vítr se už obrátil a prokurátor sdělil, že neshledali žádný důvod k vznesení protestu.
ONV v Berouně, u kterého jsem 28. 8. urgoval vyřízení mé žádosti o navrácení neprávem v roce 1948 konfiskovaného majetku, mi přípisem z 15. 9. 1969 oznámil, že naši žádost vyřídí, jakmile vyjde zákon o mimosoudních rehabilitacích.
V roce 1970 mě liknavost ministerstva spravedlnosti ve věci mé žádosti o náhradu škody za věznění donutila podat 30. 7. 1970 žalobu na Československý socialistický stát - ministerstvo spravedlnosti v Praze. Žádal jsem alespoň náhradu nákladů za obhajobu před státním soudem v roce 1948 a o náhradu ušlého výdělku za dobu věznění.
Po změně poměrů a návratu do dob „před pražským jarem“ nejen ustaly veškeré zmínky o slibované správní, tj. mimosoudní rehabilitaci, ale nové vedení KSČ nařídilo zákonem ze dne 8. 7. 1970 c.j. 70/70 Sb. revizi všech i již uzavřených a v právní moci jsoucích rozsudků rehabilitačních soudů a generálnímu prokurátoru bylo uloženo do 17. 1. 1971 přezkoumat všechny rehabilitační rozsudky a podat do nich stížnost na porušení zákona. V celé řadě případů muselo ministerstvo vymáhat od postižených zpátky již vyplacené rehabilitační náhrady a odškodné, neboť značný počet rehabilitací nestraníků byl zase zrušen.
12. 2. je mi 68, přesluhuji již 8 let! Od 28.11. jsem (mimo jiné) na žádost nového předsedy JZD Kolešovice pomáhal dát družstvo do pořádku, vypracoval pro ně nové stanovy a řešil různé problémy družstva i družstevníků. Vozili mě tam i zpátky autem.
31. 12. 1970 jsem po dohodě rozvázal pracovní poměr se statkem v Jesenici a zažádal o přiznání starobního důchodu od dne 1. 1. 1971.
Z deníku svého otce vybrala a upravila Bohumíra Peychlová.
Pokračování příště.