Podbrdské Noviny

Pedagog a kulturní hybatel
S Václavem Živcem jsme se v minulé kapitole rozešli v okamžiku, kdy získal významné ocenění své dosavadní pedagogické práce v podobě jmenování definitivním profesorem učitelského ústavu.

Dalším jeho velkým činem byla příprava a organizace do té doby v Hořovicích nevídané akce, jakou byla Velká živnostenská výstava, proběhnuvší o letních prázdninách v roce 1927 v budově Měšťanské školy na Palackého náměstí. Výstava byla předzvěstí oslav 10. výročí vzniku ČSR a 10. července ji svými projevy zahájili starosta Nezval a představitel živnostníků továrník Štěpánek. V 17 místnostech měšťanky vystavovalo 85 místních obchodníků, pro něž celkovou uměleckou úpravu připravil právě Václav Živec. Velké exponáty zdejších továren byly vystaveny dokonce přímo na náměstí, v prostoru mezi kostelem a kašnou. Výstava byla otevřena až do 2. srpna, do dne, kdy město každoročně slavívalo svoji pouť.
V roce 1930 probíhaly ve městě oslavy 80. narozenin T. G. Masaryka. Pro připravované slavnostní zasedání byl Živec vyzván k vytvoření návrhu jubilantovy busty. Ten ale navrhl zakoupit zdařilé a známé Masarykovo poprsí od Mistra Mařatky. K realizaci záměru však nakonec nedošlo pro údajný nedostatek finančních prostředků. Bohatý program připravila městská kulturní komise i pro rok 1933, kdy se uskutečnily oslavy 15. výročí vzniku republiky. Postupně se na jejich průběhu podílely nejen všechny zdejší společenské, kulturní i tělocvičné organizace, ale také školy, Československá obec legionářská a politické strany. Hlavními organizátory byli Václav Živec a odborný učitel a vzdělavatel Sokola Ferdinand Habětín.
Po abdikaci T. G. Masaryka byl v roce 1935 zvolen druhým československým prezidentem Edvard Beneš a 13. prosince téhož roku mu udělilo čestné občanství i město Hořovice. Zhotovením diplomu nemohl být tehdy pověřen nikdo jiný než profesor Živec. V delegaci, která později ocenění předávala, zákonitě byli starosta města Nezval a vedoucí kulturní pracovníci Živec a Habětín. Hosté si poté pochvalovali hezké přijetí, příjemnou rozpravu a vzpomínali na poněkud rozpačité rozloučení. Kronikář tehdy zapsal: Při odchodu nám pan prezident položil zřejmě prozíravou a mnohé naznačující otázku, zda se občané našeho města bojí války. Hořovičtí delegáti s trochu bezradným pohledem doprovodili prezidentův dotaz pouhým pokrčením rameny. Byl totiž 12. říjen 1936 a dobře informovaným již bylo jasné, že se svět řítí do další a tentokráte ještě větší katastrofy. Při tehdejší audienci pozvali členové delegace prezidenta republiky Beneše k návštěvě Hořovic. Ten ji však zřejmě neslíbil. Byl v té době až příliš zaneprázdněn složitou politickou a vojenskou situací v Evropě. Před tím ovšem, a to dokonce dvakrát, v našem městě byl jako tehdejší ministr zahraničí na předvolebních mítincích Československé strany národně socialistické.
Podobných diplomů a obrazů předávaných při jmenování čestných občanů města nebo životních výročích namaloval profesor Živec celou řadu. Pravděpodobně úplně poslední obdržel v roce 1937 velký hořovický mecenáš Václav Kašpar. Pedagog Živec reprezentoval město i při událostech věru přesmutných. Když městská rada rozhodovala o tom, kdo bude členem čtyřčlenné delegace (město obdrželo čtyři čestné vstupenky) vyslané v září 1937 na pohřeb T. G. Masaryka, padla první volba právě na Václava Živce. Spolu s ním reprezentovali Hořovice další členové smuteční delegace. Byli jimi učitel Ferdinand Habětín, ředitel Zemědělské školy ing.Václav Vosáhlo a berní úředník Antonín Nejedlý, jehož syn Antonín ml., žijící dnes na sídlišti Višňovka, mi upřesnil některé detaily, jež znal z otcova vyprávění. Např. i ten, v němž vzpomínal, že při závěrečném smutečním aktu na lánském hřbitůvku stála naše delegace poměrně blízko prezidentova hrobu.
Celý kalendářní rok 1938 pak probíhal i na Podbrdsku ve velice tísnivé a skličující atmosféře, když zejména v jeho závěru už vůbec nezbýval prostor pro jakýkoli společenský a kulturní život. Bylo také zřejmé, že pomalu končí i zdejší velká Živcova pedagogická a kulturní mise. A tak 1. prosince opouští akademický malíř a profesor učitelského ústavu Václav Živec Hořovice a tím i školu, na níž úspěšně působil od jejího samotného vzniku. Jako vychovatel budoucích generací vtiskl nezvratnou pečeť své osobnosti i do zdejšího veřejného a kulturního života. Poté ještě kratší dobu pracoval jako odborný inspektor kreslení v Zemské radě v Praze.
Závěrečná autorova poznámka.
Jako pracovník zdejšího kulturního domu jsem na počátku 70. let 20. století měl štěstí a možnost blíže se seznámit s dílem Václava Živce. Hořovice tehdy připravovaly oslavy 50 let středního školství ve městě, jejichž součástí byla i výstava Živcových obrazů ve Slavíkově síni Státního zámku. Sám autor, žijící v té době již na odpočinku v Kubelíkově ulici na pražském Žižkovu, už ale pro pokročilý věk a nemoc na její vernisáž nepřijel a nechal se zastupovat dcerou Zuzanou. Výstava byla velmi zdařilá, přišly na ni stovky návštěvníků a navíc byla prodejní, takže v našem městě řada obrazů zůstala. Už vernisáž sama se stala velkou společenskou událostí. Promluvil na ní totiž spisovatel Ladislav Stehlík, jehož do Hořovic přivedl jeho osobní přítel Ivan Slavík. Díky jemu měli tehdy možnost besedovat se známým literátem i studenti zdejšího gymnázia. Domnívám se, že tato poslední Živcova výstava nesmírně přispěla k tomu, že o několik let později byla na nově postavené základní škole v Komenského ulici otevřena sice malá, nicméně stálá Živcova galerie. Dnes jsem ji už nenašel. Kancelář vedení školy zdobí pouze jediný autorův obraz zachycující osecký Hrádek…
-as-