Podbrdské Noviny

Tihavské reminiscence

Pávův mlýn byl ve své době nepochybně jakýmsi středobodem života celé vesničky. Když jsem před časem procházel Tihavou a snažil se získávat o zdejší lokalitě další zajímavé informace, potkal jsem zcela náhodně místního občana pana Motla. Ten mě pak na mé procházce doprovázel až ke stařičké budově Kundrátské huti, potažmo podniku mlynáře Páva.

Vyprávěl mi nejen o mlýnu samotném, ale také o mlýnské zahradě, kde nechal majitel objektu ve svažitém terénu nad Červeným potokem vybudovat bazén. Měl sice původně sloužit především mlynářově rodině, ale v letních prázdninových dnech ho se souhlasem šéfa podniku využívaly všechny děti nejen z Tihavy, ale také z Kotopek. Ten bazén jsem tam našel. Jeho betonová vana včetně schodiště, vedoucího až na samé dno, je ještě dnes neklamným důkazem tehdy skvěle odvedené práce a navozuje představy, jakéže zde měla místní mládež podmínky pro svoje letní radovánky. V hlubokém rozporu s tím je ovšem zdevastovaný stav budovy bývalého provozu. Je to škoda, protože Pávův mlýn k Tihavě patří stejně jako všechny významné stavby a prostory, o nichž jsem se v předcházejících kapitolách zmínil. A to přesto, že dnes už je jen pouhým němým svědkem poměrně bohaté historie obce. Ještě poutavěji mi přibližoval minulost této lokality pan Jaroslav Kadeřábek, zdejší kronikář, jehož jsem zcela náhodně potkal při další z mých tihavských návštěv. Velice obětavě mě poté doprovázel při mém návratu téměř až do Hořovic.

Pokud jsem se v předcházejících kapitolách zmiňoval o dlouholetém nesmiřitelném boji představitelů Hořovic a Tihavy, zcela odlišná byla situace mezi občany obou obcí. Ti totiž spolu žili zcela v poklidu a v přátelské symbióze celá desetiletí. Jak by ne. Vždyť chodívali do společné obecné školy na Velkou Vísku i do té měšťanské na Palackého náměstí, po letech se pak potkávali v hořovických továrnách nebo obchodech, a tak se navzájem důvěrně znali. Společně se také scházívali ve zdejších tělocvičných organizacích, ať již to byl Sokol, DTJ, Orel nebo fotbalový SK či hokejoví VS Mládenci. Tihavští také chodívali pravidelně do města za kulturou. Navštěvovali zde taneční zábavy a plesy, divadelní a loutková představení a nejvíce pak nový fenomén doby, jímž bylo kino. O nedělích se společně vídali i na církevních obřadech v kostele sv. Jiljí na Vísce. Dnes už na vášnivé spory padl prach zapomnění a zbývají pouze kusé vzpomínky, ale i ty se postupně vytrácejí, protože pamětníků ubývá. A pokud se přece jen vzpomíná, tak pouze na ty chvíle nejpříjemnější.

A tak na závěr celého vyprávění zbývá snad už jen poslední poznámka. Pokud jsme si společně v posledních kapitolách připomínali, že k toužebně očekávanému spojení Kotopek s Tihavou došlo 1. ledna 1959, zmiňme se alespoň krátce o události, jež tuto integraci poněkud degradovala. Ironií osudu se totiž stala skutečnost, že v sedmdesátých letech minulého století, tedy několik málo roků po onom spojení, se obě dříve sloučené obce staly nedílnou součástí sousedních Praskoles, jako tehdy spíše direktivně ustanoveného střediska. A tak s trochou nadsázky by snad bylo možné vyslovit i otázku, zda na oné svatbě v devětapadesátém nebyly už tehdy za svědka právě Praskolesy. V současné době ale žijí občané Kotopek s Tihavou již více než dvacet roků opět jako obec svébytná, samostatně se rozhodující o své přítomnosti i budoucnosti. Popřejme proto lidem zde žijícím do dalších let šťastný a spokojený život... - as -