Tihavské reminiscence
V posledních kapitolách námi sledovaná malá osada Tihava se nacházela na dohled od Hořovic, na soutoku Červeného potoku s potůčkem, přicházejícím sem až od myslivny Krejcárek. Ten procházel Dražovkou a jejími dvěma rybníky, na východní straně zmíněného lesoparku pak rybníkem Cihlářským, a poté pokračoval až do Bažantnice, jež sousedila přímo s Tihavou.
Ta bývala odnepaměti osadou malou, nicméně velice živou, dalo by se říct, že na rozdíl od ostatních podobných vesniček byla obcí průmyslovou. Připomeňme si např. Kundrátskou huť (1719 - 1829), ležící na pravém břehu Červeného potoku, jejíž rekonstrukcí zde vznikl pozoruhodný Pávův mlýn, nebo i její podstatně mladší družku, kterou byla rovněž historická válcovna u rybníku Valcverk. Ve zdejším provozu se později dařilo i Michlovu kamenictví a průmyslová tradice zde má svoje pokračování i v současnosti.
Svoji nesmazatelnou stopu zde zanechalo i zemědělství. Vždyť místní ovčín patřil svého času k jednomu z největších na Hořovicku. Nedílnou součástí tihavské historie bývalo i lesnictví, představované zde nedalekým lesíkem Háj a bližší Bažantnicí, a také rybníkářství s bohatými rybolovy na Valcverku. Další dva rybníky se podle starých písemných záznamů vyskytovaly i v samotné Bažantnici, ale dnes již neexistují.
Obec a její nejbližší okolí bývaly zajímavé nejen pro kronikáře a historiky, ale také pro archeology. Jedním z prvních vůbec byl patrně okresní hejtman v Hořovicích Moric Lüsser (1813 - 1891), pro něhož bývaly historické památky daného území a především pak archeologie vždy velkou výzvou. A byl to právě on, kdo organizoval již v 19. století archeologický průzkum v Háji. Jeho pozdějším pokračovatelem se stal v polovině století dvacátého známý hořovický advokát JUDr. Josef Maličký. Oběma se ve zmiňovaných místech podařilo vykopat několik mohyl a nádob, později vystavených ve zdejším muzeu.
Další stopu, tentokrát válečnou, zde zanechala historie vojenská. Ve válce o rakouské dědictví, za císařovny Marie Terezie, totiž tábořili v tihavské Bažantnici francouzští vojáci, přičemž řada z nich zde zemřela. Údajně byli pohřbeni právě v tomto prostoru a od té doby se zmiňované místo nazývalo Francouzským paloučkem. Nevím, zda ho takto ještě vnímají současní občané Tihavy. S jeho označením jsem se totiž setkal pouze ve starší literatuře.
V neposlední řadě je zde zajímavou historickou stavbou kaplička, stojící uprostřed vsi na nepatrném ostrůvku malého rybníčku Na Baště. V 18. století ji nechal postavit někdo z rodu Vrbnů a je zasvěcena sv. Janu Nepomuckému. A právě mezi kapličkou a dříve zmíněným ovčínem bývalo každoročně v polovině měsíce května živo a veselo. To totiž Tihava slavívala jednu z prvních poutí na Hořovicku. Probíhala samozřejmě v neděli a v dětství jsme tam pravidelně chodívali cestou vedoucí od Sluneční brány až na tihavskou náves, kde stávaly pouťové atrakce. Samozřejmě tam nechyběly kolotoče, houpačky a střelnice pánů Tichého nebo Doubravy, řada pouťových stánků s marcipánovými figurkami nebo tureckým medem. Zpáteční cestu ovšem absolvovala klukovská část dětských milovníků kolotočů a houpaček pěšinou, vedoucí proti proudu Červeného potoku k fotbalovému hřišti hořovického SK, aby zde mohla za soupeřovou brankou sledovat líté boje o divizní body. V letech dospívání jsme pak účast na zdejších májových poutích často měnili za návštěvu letních tanečních zábav, probíhajících za svitu lampionů na vyzdobené zahradě mlynáře Páva… - as -
Dokončení v příštím vydání PN.
Foto: Archiv Zdeňka Samce. |