Podbrdské Noviny

Nevěsta z Tihavy, ženich z Kotopek

Pokud se někdo domníval, že stávající a zároveň stupňující se spory mezi Hořovicemi a Tihavou časem odezní, krutě se mýlil. V říjnu 1930 se totiž objevila pře další a ne právě zanedbatelná. Zástupci Tihavy totiž vyslovili kategorický požadavek na změnu svého katastrálního území a požadovali do něj začlenit pozemky Schaumburgova velkostatku. Setkali se pochopitelně s ostrým nesouhlasem vedení a zastupitelů města. Ani tato skutečnost však nezměnila zhola nic na stále trvající snaze osady Tihava na odloučení. Další, v pořadí již několikátý požadavek, byl vznesen na počátku roku 1931 a zdůrazňoval se v něm záměr na sloučení se sousední obcí Kotopeky.

Celková přetrvávající a nic neřešící situace se promítla i do připravovaných podzimních voleb do obecních zastupitelstev, které proběhly odděleně. V Hořovicích se uskutečnily 27. září a v Tihavě až 17. listopadu. I tato skutečnost měla dokumentovat stálou neochotu k dalšímu životu pod jednou střechou. V roce 1932 městské zastupitelstvo, tentokráte již velmi ostře, protestovalo proti dalším požadavkům Tihavy. Zjevně tu šlo o obavu ze ztráty 168 hektarů půdy, na níž hospodařil velkostatek.

Přesto se v některých okamžicích zdálo, že obě strany nacházejí v jednání styčné body a mohlo by dojít alespoň k malým kompromisům, jež by dlouhodobě pomohly vzájemné antipatie zmírnit. A tak se po dohodě zúčastněných stran 17. listopadu 1932 uskutečnilo první dohadovací řízení s obcí Kotopeky o možném hořovicko-tihavském rozvodu. Když však vyšlo najevo, že v tomto případu jde především o to, kdo dostane do svého katastru lesík Háj (šlo zde pro změnu o honitbu), Hořovice z jednání odešly. Záhy poté následovala žádost obce Kotopeky o změnu územních hranic, adresovaná Zemskému úřadu. Ten ji však po delším zkoumání v roce 1934 zamítl. A tak až o dva roky později byla zřízena komise, mající za úkol připravit návrh na konečné odloučení. Zasedalo v ní pět členů z Hořovic a stejný počet z Tihavy. Měl to snad být závěrečný pokus o konečné řešení vzájemných dlouholetých sporů. Když však v roce 1937 pronikla na veřejnost informace, že Tihava chce pro sebe mimo jiné i Bažantnici a rybník Valcverk, vzbudilo to mezi hořovickými funkcionáři pozdvižení a zmíněné požadavky rázně odmítli. Jediným aktem, na němž byla v tomto období protagonisty letité pře nalezena shoda, bylo v roce 1938 udělení licence pro firmu Michl, která si v provozovně na Valcverku otevřela živnost na řezání žulových kvádrů.

To už se ale v Evropě prudce zhoršovala mezinárodní situace, a tak s blížící se světovou válkou dlouholeté spory utichly. Nastal zcela nový krizový stav a pochopitelně nezůstával čas na místní rozepře. Kupodivu se námi popisované snahy neobjevovaly ani v prvních poválečných letech. A tak čtyřicetileté snažení Tihavy o úřední rozvod s Hořovicemi bylo naplněno až 1. ledna 1959, kdy se konečně s láskou provdala za obec Kotopeky. Bylo to spojení logické, zcela přirozené a především naplňující přání a tužby lidí zde žijících. Zároveň tím také přestala existovat městská část Hořovice III. - as -

Pokračování v příštím vydání PN.

Foto: Archiv Zdeňka Samce.