Podbrdské Noviny

Vorlova osobnost byla spolu s učiteli pro Zdice zárukou bohatého společenského a kulturního života. S učitelem Václavem Michálkem založil v 60. letech 19. století čtenářský spolek Zdík, vznikl zde i spolek pěvecký a divadelní. Později ze všech vznikla Občanská beseda Zdík.

Děti měl Páter Vorel rád, podělil je často dárky. Jako správce školy ale byl přísný a vyžadoval pilnou školní docházku. Netrpěl zbytečné zameškání vyučování. Správcem školy, která byla v malé budově čp. 37 nad kostelem, byl až do roku 1869. Od tohoto roku se podle nového zákona stali správci škol učitelé, kněží zůstali pouze učiteli náboženství.

P. Josef Vorel byl vlídný, uměl potěšit, domluvit a pomoci potřebným. Jeho vlastenecká kázání byla mezi lidmi oblíbená. Učil lid vážit si mateřského jazyka – děti ve škole, farníky kázáním v kostele a půjčováním českých knih, český jazyk probouzel v lidech i písněmi. Těšil se oblibě i u svých spolubratří a úřadů.  V době svého působení ve Zdicích si rád popovídal  s upřímnými sedláky v hostinci U Frýdlů (nyní restaurace U Zímů), kde se mohl setkat určitě i s dělníky z dolu Hrouda nebo cukrovaru založeného v pol.19. století. Jistě pro něho bylo velikou událostí vybudování železniční trati - první vlak České západní dráhy projel Zdicemi 14. července 1862.

V cukrovaru pracoval od konce října 1857 Josef Němec, manžel Boženy Němcové. Určitě se poznal s farářem Vorlem. V březnu 1858 Božena Němcová svému muži do Zdic píše: „Jestli tam zůstaneš, možná že se tam, až bude tepleji, také podívám asi na dva tři dni.“ K uvažované návštěvě a možnému setkání české spisovatelky s P.Vorlem tehdy nedošlo, protože Josefa Němce, který byl pod policejním dozorem, majitelé cukrovaru začátkem dubna propustili.

Celý život P.Vorel rád pomáhal spoluobčanům, na sebe spíš zapomínal. I když k faře patřily rozlehlé pozemky, k bohatství mu nepomohly. V době žní se s ním „sklízel“ kdekdo. V pozdějších letech pronajal farář pozemky zdickému cukrovaru, jehož majiteli byli Skalla a Macháček. Peníze získané z nájemného z části rozdal.

O jeho dobrotě svědčí i následující událost. Stalo se, že mu ukradli vepříka. Byl upozorněn na pachatele. Rodinu navštívil právě při paření pašíka. Když poznal, že jde o chudou rodinu, která ho moc prosila za odpuštění, nechal jim vepříka a jen jim domluvil. Rodina si jeho rozhodnutí vážila a slova si opravdu vzali k srdci. Dokonce si mohli přijít od té doby každým rokem na faru pro obilí.

Během svého skoro čtyřicetiletého působení ve Zdicích P. Vorel nestonal. Až v listopadu 1874 onemocněl. Zemřel po krátké nemoci 19. prosince. Na poslední cestě doprovodili oblíbeného faráře 22. prosince kněží spolu s množstvím lidí z obce a celého okolí. Pohřební průvod se ubíral z fary dolů po náměstí a kolem hospody u Frýdlů zpět po silnici ke kostelu. Po obřadu v kostele byl P. Vorel pochován na novém hřbitově. Hrob se podle jeho poslední vůle sepsané 18. prosince nachází hned vpravo vedle kapličky. Celou svou pozůstalost odkázal P. Vorel dobročinným účelům.

Pamětní desku, zmíněnou v úvodu článku, zhotovil z kararského mramoru sochař Otto Sandtner byla na zdickou faru umístěna v srpnu 1882. Jejím odhalením uctil akademický spolek „Jungmann“ společně s místní radou  památku vlastence, skladatele a dlouholetého zdického faráře Josefa Vorla.

Jana Smíšková