Podbrdské Noviny

Sklená huť

Dost možná, že renomovaní jazykovědci budou při pohledu na titul další kapitoly nevěřícně kroutit hlavou a někteří z nich snad i lomit rukama, ale pokud chceme být autentičtí a respektovat historii, v tomto případu archivy a kroniky, nelze jinak.Vím, že to příliš nezní a že dnes bychom nepochybně použili spíše výraz skelná či dokonce sklářská. Ale i tento malý příklad je nakonec potvrzením skutečnosti, že se náš český jazyk neustále vyvíjí.

U zrodu zmíněné huti, tak jako i v jiných oblastech rozvoje Hořovicka, byli Vrbnové, kteří tu zanechávali svoji výraznou stopu již od druhé poloviny 17. století. V uvedeném období se prosazovali např. v komárovských železárnách, kde staré hamry postupně nahrazovaly vysoké pece na dřevěné uhlí, které se pálívalo v milířích nedalekých brdských lesů. Potřebnou surovinou jim tam byly především dobývané pařezy starých stromů. Vrbnové postupně kultivovali i lesy. Hořovickou Dražovku měnili zcela plánovitě na les smíšený, kde jehličnany doplňoval dub, buk a někde i bříza. Upravovali také pěšiny a cesty, a tak zde vznikal první lesopark. V chovech klasické zvěře sem jako první nechávali nasazovat bažanty. Podobně si počínali i v rozvoji zemědělství.

Jejich dalším novátorským počinem bylo zřízení sklářské huti poblíž Tlustice, na samém severním okraji města. Bylo to rozhodnutí poněkud smělé a svým způsobem i průkopnické, protože ke zdárné činnosti sklářského provozu zde chyběli především potřební odborníci. A tak prvními dělníky, kteří sem byli přizváni, byli skláři ze Saska. O německém původu tehdejších zaměstnanců a jejich celých rodin svědčí i matriční zápisy z roku 1768, v nichž se objevují jména jako Tenck, Hirkartner, Wochmann nebo Braun. Všichni jsou ve zmíněných knihách označováni jako "Socius Vitriarius", což značilo profesi sklářských dělníků. V dalších matričních záznamech ze stejného roku se pak uvádí i název sklárny jako "Ex Officina Vitriaria Horzoviczensi".

Sortiment zde vznikajících sklářských výrobků bohužel neznáme a stejně tak nevíme, jak dlouho se v daném místě, později nazývaném Sklenářka, v těsném sousedství malého rybníčku, tamní sklo vůbec vyrábělo. Zdejší sklářská huť totiž není uváděna ani v později vydaném soupisu českých skláren. Šlo zřejmě o poměrně malý závod, který pochopitelně nemohl soupeřit se sklárnami podstatně většími, nehledě na místní nedostatek surovin potřebných k samotné výrobě. Ukončení činnosti jmenovaného provozu lze snad zařadit do období, kdy se vrchnosti v celých Čechách pokoušely zkulturňovat dosud neobdělávanou půdu a kdy se více věnovaly i chovu nových druhů domácí zvěře. Podobně si počínali i Vrbnové. Jmenovitě hrabě Rudolf, jenž se na počátku 19. století rozhodl zřídit na Hořovicku poměrně rozsáhlý chov ovcí. Ovčíny zde vyrůstaly jako houby po dešti, a tak se nelze divit, že jich zde záhy bylo dokonce sedm. Největší z nich byl údajně na Hrádku, další pak na Tihavě, v Podluhách, také ve Rpetech a v několika dalších obcích. Podobný počet ovčínů býval rovněž na Jinecku. Rudolf Vrbna jejich chovy postupně zušlechťoval a za tím účelem přímo ze Španěl dovážel ovce nazývané merinky nebo také hispánky. Jejich chov byl tehdy zřejmě velice výnosný a vlna z nich získaná se pravidelně vyvážela až do Anglie. Časem jejich počet ve zdejších ovčínech vzrostl dokonce až na dvanáct tisíc kusů.

Na tomto místě je třeba zmínit skutečnost, že právě na Sklenářce, ve zrušené sklářské huti, byly ovce z celého panství stříhány. Jednotliví ovčáci přiháněli celá svá stáda nejprve ke strouze (k Žákovu náhonu), v níž se pod mlýnem Nových ovce před střiží plavily, a teprve poté je vodili na  Sklenářku. Podle dochovaných materiálů se jich zde stříhalo denně sedm až osm stovek. Další osud bývalé sklárny a později ovčína se mi zmapovat nepodařilo. Ke zlomu v tomto případě dochází až v roce 1927, kdy osiřelou budovu a okolní pozemky koupil rodák z nedalekého Drozdova, ale v té době již občan Záluží, kam se přiženil, Josef Palek (1893 - 1968). – as -

Dokončení v příštím vydání PN.