Podbrdské Noviny

Sklenářka

V průběhu dlouhých sedmi roků, během nichž na stránkách Podbrdských novin vychází seriál Proměny, jsem navštívil téměř každý kout Hořovic. Jen o té nejsevernější, v titulku uvedené lokalitě, jsem se snad nezmínil, a když už ano, tak pouze okrajově. Proto se pokusím toto opomenutí v následujících dvou kapitolách poněkud napravit. Na Sklenářku jsem chodíval už v dobách svého dětství, měl jsem zde totiž dokonce pět spolužáků, s nimiž jsme se navzájem navštěvovali. Někteří z nich byli později i mými spoluhráči ve zdejším fotbalovém klubu.

Už tehdy jsem zaznamenával, že tam žijící občané jsou na svoji městskou čtvrť patřičně hrdí. Ostatně my na Žižkově jsme nebývali jiní. To, že Sklenářka byla podle nich tak trochu státem ve státě, jsem respektoval, ale jako hořovický rodák jsem dost dobře nechápal, proč se někteří z nich v řadě případů cítili být více tlustickými. Bodejť by ne, vždyť to tam měli coby kamenem dohodil, zatímco do městského centra to bylo předaleko. Možná k tomu přispívala i tehdejší častá vzájemná asimilace, podle níž platilo pravidlo, že když se místní mládenec nepřiženil do oné sousední vesnice, tak se určitě přivdalo tlustické děvče na Sklenářku. Ještě dnes si také myslím, že na vině byly snad i nedaleké koleje na železnici, které již od roku 1862 oddělovaly uvedenou lokalitu od města samého.

V polovině 19. století však byla Sklenářka ještě téměř pustá, to až později se zde začali usazovat lidé a vyrůstaly první podniky. Mezi nimi uveďme známou sirkárnu na Plevně, jejímž majitelem byl Julius Bondy. Poté, když se jejich výroba přesunula na Cintlovku, vznikla tady parní pila a menší závod na výrobu nábytku. Továrník Bondy zaměstnával mimo jiné i arch. Františka Štěpánka, jenž se později osamostatnil, založil si vlastní a větší podnik u Červeného potoku a dost možná tak vzniklou konkurencí přispěl k zániku zdejší truhlárny. Julius Bondy býval rovněž významnou osobností, realizující se především v rámci Židovské náboženské obce. Jako první podal v roce 1898 návrh na stavbu tzv. jubilejní synagogy, jsa podporován svým sousedem, tlustickým statkářem Jakubem Abelesem. Bondy byl o rok později zvolen starostou jmenované náboženské obce a jeho jméno můžete ještě dnes nalézt na mramorové pamětní desce umístěné v modlitebně tehdejší synagogy (otevřena byla v roce 1904), kterou po židovském pogromu zcela opuštěnou odkoupila od státu v roce 1946 Českobratrská církev evangelická. Továrník Bondy si na zahradě, v těsném sousedství svého podniku, postavil zajímavou secesní vilu. Znal jsem ji dobře, protože v ní se svojí rodinou žil spolužák a můj velký kamarád Stanislav Vincour. Po neblahých událostech v roce 1938 přišli Vincourovi z Těšínska do Hořovic, aby zde přežili 2. světovou válku. V létě 1945 se pak do Českého Těšína vrátili. Při poslední návštěvě Sklenářky jsem bohužel již onu vilu nenašel, protože byla před několika lety jako nepotřebná zbourána. Na místě původní Bondyho truhlárny se dnes nachází dopravní podnik Transkam. Ze starších provozů v daném prostoru zmiňme ještě menší zemědělskou usedlost Hofmannovy rodiny poblíž místní křižovatky.

Dalším průmyslovým podnikem na Sklenářce byl závod Rudolfa Baumanna, jehož objekty vznikaly v letech 1893 - 1895. Na tomto místě si připomeňme, že firma (věnoval jsem jí několik kapitol v 1. dílu Proměn) zde od roku 1899 vyvíjela činnost pod názvem "Baumann a Hofmann" a počínaje rokem 1913 už pouze jako závod "Otto Hofmann" (později Alba). Výstavba rodinných domů byla na Sklenářce zahájena poměrně dlouho, kolem roku 1925, a v současnosti je jich tam asi 25. Ve 40. letech minulého století tam vyrostly tři objekty činžovních domů firmy Hofmann a v letech 50. pak další tři bytové bloky klasického sídlištního typu. Nedaleko od Sklenářky bývaly dvě zajímavé lokality. Snad pouhých 200 nebo 300 metrů na západ stávala osamělá zájezdní hospoda U Cintlů, v níž nacházeli pohoštění a odpočinek především kolem projíždějící formani. Odtud pak ten všeobecně známý a dlouhá léta používaný název Cintlovka. Od roku 1890 zde v tehdy novém závodu působila firma Löwit a Taussig a po roce 1945 s postupně se měnícími názvy strojírenský závod ČKD. Na opačném konci Sklenářky se zase rozkládal zajímavý a romantický prostor nazývaný Stareč. Ten býval ve své době cílem nedělních rodinných vycházek, dobrodružných klukovských výprav a také útulkem mileneckých dvojic. Později bylo toto hezké údolí nad hořovickým nádražím určeno pro skládku odpadů blízkého průmyslového závodu, čímž zcela zmizelo a zůstalo jen ve vzpomínkách starousedlíků.

Ve druhé polovině dvacátého století zde bylo vybudováno vojenské letiště, na kterém probíhaly několikrát ročně cvičné lety (vedení čsl. armády uvažovalo o podobném projektu již v roce 1938). Při jednom z nich došlo 17. května 1966 k leteckému neštěstí, při němž na stroji MIG 21 zahynul stíhací armádní pilot kapitán Josef Matoušek, když se zřítil do pole v bezprostřední blízkosti celé obytné zóny. Zároveň to bylo také období, kdy tady postupně vznikaly další nové podniky. Závod Harmonika sem přesídlil ze Smetanovy ulice, nový domov zde našly Obchodní tiskárny a také několik drobných provozoven právě u zmíněného letiště.

To je dnes ve vlastnictví obce Tlustice. Nemůžeme opomenout ještě jednu zdejší raritu. Je jí po celá staletí bezejmenný rybník poblíž sklenářské křižovatky. Je to tzv. "nebesák", jenž shromažďuje vodu z okolních luk a polí, tedy rybník bez přítoku z klasické vodoteče. Má svoji dlouholetou tradici. V letních měsících nahrazoval místní dětské populaci koupaliště a po zámrazu se v zimních měsících měnil na kluziště. Takže jakkoli se říkávalo, že nejlepší fotbalisté v Hořovicích se rodili na Žižkově nebo na Rafandě, na bruslích a s hokejkou v ruce to uměli nejlépe mládenci ze Sklenářky.

Pokud někteří znalci oblasti ve výčtu podniků, případně zajímavých osobností kdysi zde žijících, něco nebo někoho postrádají, musí si počkat na kapitolu příští, v níž si budeme vyprávět o provozu vpravdě historickém, bez něhož by Sklenářka nebyla Sklenářkou… - as –

Dokončení v příštím vydání PN.

Foto: Archivy Zdeňka Samce a Zdeňka Kepky.