Podbrdské Noviny

Za koupáním do mlejna

Psal se rok 1933, když se městská rada začala snad vůbec poprvé vážněji zabývat výstavbou městského koupaliště. Většina se již tehdy shodovala na tom, že uvedené rekreační a sportovní zařízení může stát pouze na některém z rybníků, založených na Žákově náhonu. První návrh doporučoval vodní plochu nad Jägrovým pilníkářstvím na Vysutce, další pak rybník Lázeňský. Objevil se však i návrh třetí, doporučující jako nejideálnější rybník v lesoparku Dražovka, jemuž dodával vodu potůček přicházející sem od Krejcárku. Nebyl to návrh nejšťastnější. Jeho oponenti poukazovali na skutečnost, že vodní plocha je zde obklopena vzrostlými stromy a že je také minimálně osluněna. Ukázalo se, že v tomto případu šlo pouze o jakýsi výkřik do tmy, jenž vůbec nebral v úvahu další a možná ten nejpodstatnější důvod, proč od podobného záměru zcela upustit.

Rybník byl totiž jednou z vodních ploch patřících velkostatku, stejně jako celá Dražovka. Bylo sice již patnáct roků po válce, ale v některých částech společnosti včetně radnice dosud převládaly protirakouské, případně protiněmecké nálady, připomínající ještě čas od času tři století trvající nadvládu Habsburků. Uvedené skutečnosti pak měly neblahý vliv i na možnou spolupráci radnice se zámkem. Zmíněnou krizi jsem připomněl ve 2. dílu Proměn v kapitole "Starosta na pohřeb nepřišel", kdy došlo k dost nešťastnému rozhodnutí zastupitelstva nezúčastnit se pohřbu Tassila, mladšího bratra velkostatkáře Jindřicha Schaumburga, jenž zahynul při známém leteckém neštěstí v Klecanech u Prahy v květnu 1932. O rok později se vzájemné vztahy městské reprezentace a "zámeckých" sice poněkud zlepšily, i když zřejmě pouze formálně. A tak když se 5. října 1933 konala v zámecké kapli svatba tehdy dvacetileté sestry majitele panství emeritní princezny Philipiny z Hanau, hraběnky ze Schaumburgu, s poručíkem 19. bavorského pluku Luvíkem, hrabětem z Mongelasu, poslali městští radní na zámek nejen svatební blahopřání, ale navíc i jednoho člena městské rady k slavnostní tabuli. Snoubence tehdy oddal kancléř od sv.Víta Monsignor Antonín Bořek Dohalský a při obřadu tam zazpívala jedna z nejslavnějších českých operních pěvkyň Jarmila Novotná. Tehdejší částečná nevraživost se neprojevovala vždy a všude. Podobný náladám v žádném případu nepodléhali např. sportovci, jmenovitě fotbalisté. V meziválečném období let 1918 - 1938 bývali totiž našimi nejčastějšími soupeři na mezinárodní scéně jak v reprezentaci, tak i v klubové kopané právě Rakušané.

Ale vraťme se nyní znovu na Žákův náhon. Plných pět dalších roků museli ještě příznivci plavání čekat na konečné rozhodnutí váhajících představitelů města a za koupáním docházet až ke zmíněnému Krejcárku, k Cihlářskému rybníku pod Dražovkou nebo k tůňkám na Červeném potoku poblíž zdejšího lomu. To až v roce 1938 zahájila radnice seriózní jednání s renomovaným představitelem mlynářského cechu Vladimírem Novým o odprodeji předposledního rybníku na Žákově náhonu, který do těchto míst připlouval z mlýnu Kvichova.
Zmiňovaná vodní nádrž se nacházela na nejvýchodnějším okraji samotné Letné a v jejím sousedství býval další, vskutku historický a prastarý mlýn. Písemná zmínka o něm je z roku 1581, kdy ho koupil od Matěje Trnky mlynář Mikuláš Krištof, po němž zdědil mlýn jeho syn Václav. V roce 1715 zde pro změnu hospodařil mlynář německého původu Franz Stich. V inkriminovaných a námi dnes sledovaných třicátých letech minulého století byl mlýn již ve vlastnictví Vladimíra Nového.

Domnívám se, že realizaci těžce a lopotně se rodícího koupaliště jsem dostatečně a podrobně popsal v několika kapitolách v Proměnách č. 2, takže se zmiňme pouze o tom, že výstavba zde začala skutečně v posledním předválečném roku a již v červenci 1939 se koupaliště otevíralo.
Takže byl to nakonec mlynář Nový, kdo se rozhodujícím způsobem přičinil o jeho zrod a následně i o velice zajímavý provoz tím, že odprodal městu vlastní rybník. Tehdy pomohl i výrobce cementového zboží Žalud, jenž přenechal obci louku, rozprostírající se od samotného břehu rybníku až ke Klostermannově ulici a k silnici vedoucí do Praskoles. Louka poté dlouho sloužila jako hřiště pro míčové hry, k slunění rekreantů a dnes na ní stojí krytý plavecký bazén. Z městského koupaliště poté vstupoval Žákův náhon do mlýnu rodiny Nových a následně pokračoval v těsném sousedství Červeného potoku do luk k rybníku na Valcverku, na svoji "konečnou"…- as -

Pokračování v příštím vydání PN.