Podbrdské Noviny

 Uhlíři bez putny

Když jsem jako malý předškolák pobýval v Praze, vídával jsem zcela pravidelně uhelným prachem pomazané tváře uhlířů, kteří z nákladních automobilů, s kovovými putnami na zádech, přenášeli zákazníkům "černé zlato" do sklepních kójí pražských činžáků. Přes nepochybně velice těžkou a obtížnou práci to bývali veselí chlapíci, jejichž úsměv na stále umouněné černé tváři svítíval zářivou bělobou. S bratrancem Bedřichem jsme ze zahrady Šalounovy vily často sledovali jejich lopotné počínání dole ve Francouzské ulici, dělící Královské Vinohrady od Vršovic. Jinak jsem si uhlíře v té době představit nedovedl.

To až tady v Hořovicích, řádně poučen venkovským životem, jsem pochopil, že se uhlí může prodávat i poněkud jinak. V první řadě musím ale poznamenat, že v době mého dětství byla tato surovina velice vzácná, uhlí se, alespoň u nás na Žižkově, nekupovalo na metráky, ale mnohdy opravdu jen na desetikila. Domnívám se, že jedním z prvních zdejších uhlířů, ne-li prvním vůbec, byl Maxmilián Prokop, jenž si na hořovickém nákladovém nádraží pronajal jednu z místností, zařídil ji jako svoji kancelář, v níž jednal se zákazníky, a uhlí pak prodával přímo z vagonů. Uvedeného způsobu využívali především místní povozníci, najíždějící tam s koňskými povozy, a později pak i začínající autodopravci.

Pro ty drobnější spotřebitele nechal shora jmenovaný živnostník zřídit i menší sklad v Jungmannově ulici v čp. 319. Odtud si zákazníci odváželi uhlí v jutových pytlích na ručních vozících, nebo jako já s babičkou Františkou v zimě na saních. Prokopův rod, to byla společnost velice podnikavých lidí. Maxův bratr Alexandr, jak jsem se již zmínil v některé z předcházejících kapitol, prodával na našem Žižkově láhvové pivo, strýc Karel zase podnikal v autodopravě a na břehu Červeného potoku u Lidového domu si zřídil, možná také jako první v Hořovicích, sběrnu druhotných surovin. Později pak pomáhal svému synovci Maxovi i s rozvozem uhlí.

Dalo by říct, že přímým následovatelem Maxmiliána Prokopa se stal na počátku třicátých let minulého století také Florian Cedivoda, jenž si na dohled od nádraží, v dnešní Tyršově ulici v čp. 263 na Letné, otevřel rovněž prodejnu s uhlím. Podrobně jsem se jí věnoval již v 3. čísle letošních Podbrdských novin. Všimněme si, že oba zmínění uhlíři se realizovali především v oblasti železniční stanice, což samo o sobě podstatně snižovalo celkovou režii jejich podniků. A nebyli sami, jak bude ostatně zřejmé z příští kapitoly.

Byli ovšem i tací, kteří podobnou činnost provozovali i v tzv. horní části Hořovic, již od té dolní vždy oddělovalo, alespoň v očích zdejších starousedlíků, Palackého náměstí. Takovým čítankovým příkladem může být např. rodina Šilhavých, která se ve svém rodinném domu čp. 579 u místní rokle (dnes se na jejím místě nachází Náměstí Boženy Němcové) zabývala řadu let rovněž prodejem uhlí, a to výlučně drobným spotřebitelům. Do zdejší prodejny jsem čas od času docházel s babičkou Anežkou, bydlící tehdy ve Valdecké (nyní Strmé) ulici. Odtud se uhlí pro změnu odnášelo většinou v nůších. – as -

Pokračování v příštím vydání PN.