Podbrdské Noviny

(z kroniky mého otce Dr. Bohumíra Peychla)

20. 5.1948 několik bývalých letců západní armády se zmocnilo letadla Československých aerolinií v Českých Budějovicích a odletělo do Anglie.

7. 6. oznámil prezident Dr. Edvard Beneš Gottwaldovi dopisem, že rezignuje na svou funkci a žádá ho, aby to oznámil Národnímu shromáždění.

14. 6. byl prezidentem manifestačně zvolen Klement Gottwald

1. 7. 1948 jsem byl ve skupině 18 vězňů eskortován vlakem z Plzně do pankrácké věznice v Praze, právě včas, abych si trochu užil Všesokolského sletu. I když jsem neviděl průvod, odvracející hlavy od prezidentské tribuny a vykřikující „Chceme Beneše na Hradě a Gottwalda v zoologické zahradě,“ měl jsem příležitost vidět hojnost krojovaných Sokolů a Sokolíků na dvoře a chodbách pankrácké věznice. Mimochodem, moje žena byla později písemně vyloučena z hořovického Sokola pro nepřístojné chování na slete, ačkoliv nebyla ani v Praze, protože měla dost svých starostí. Moji dceru vyloučili z berounského gymnázia, a když se trochu zotavila ze všech těch šoků, ujala se jí v Hořovicích paní učitelka Kobylková a dosáhla toho, že mohla dokončit druhý ročník v měšťanské škole, aby nemusela opakovat.

Mimoto jsem se dozvěděl (ale mnohem později), že z nedostatku jiné „páky“ byl náš dům s příslušenstvím zabaven podle Benešových dekretů proti zrádcům a kolaborantům. Okamžitě jsem se ještě z vězení odvolal proti takové hanebnosti, nešlo mi o dům, ale o čest. Znovu jsem se odvolal v roce 1967, ale vyřešilo se to teprve v roce 1991 po delším ping-pongu mezi Generální prokuraturou v Praze a prokuraturou v Berouně. Tam nakonec ustavili komisi, která tyto věci přešetřovala (nebyl jsem jediný takto postižený) a den před Štědrým večerem 1991 mi osobně do Prahy přivezli dva její představitelé náležité doklady i s omluvou a křišťálovou vázou pro moji ženu…

3. 9. zemřel bývalý prezident Dr Edvard Beneš.

Mimořádné státní i lidové soudy nabíraly obrátky, podařilo se mi později dohledat v archivech Klementina zprávy v Rudém právu o všech procesech až do 11. 2. 1949, kdy bylo uveřejňování až do května 1949 přerušeno. Patrně se někdo dovtípil, že to nedělá dobrý dojem na veřejnost, hlavně zahraniční. (Osobní poznámka dcery: „Je toho 232 hustě strojem psaných stránek a další pokračování pak v otcově samostatném spisu, který jsem po roce 1989 nechala okopírovat a rozeslala lidem a institucím, o nichž jsem věděla, že je to bude zajímat.“)

6. 10. rozhodl ústavněprávní výbor, aby v zájmu rychlejšího tempa a přísnějších trestů byla lhůta 8 dnů od doručení obsílky, stanovená pro přípravu hlavního líčení, byla zkrácena na pouhé 3 dny, čímž na újmu obžalovaných byl zákon o státním soudu zostřen. Proto byl schválen nový zákon na ochranu lidově demokratické republiky a přísnějšími sazbami trestů.

Na podzim byly již také zřízeny pracovní tábory pro nepřátele režimu a pro osoby práce se štítící a ustaveny tříčlenné komise, které rozhodovaly, kdo je vhodným kandidátem. Jedna byla i v Kladně. Všechny pracovaly plnou parou, vedle „politicky nespolehlivých“ a skutečných šmelinářů tam posílaly i obchodníky a živnostníky, kteří se nechtěli začlenit do družstev a národních podniků.

Z deníku svého otce vybrala a upravila Bohumíra Peychlová.

Pokračování příště.