Podbrdské Noviny

(z kroniky mého otce Dr. Bohumíra Peychla)

A nyní o mých dalších zážitcích na Pankráci. Dostal jsem číslo 2059 a byl umístěn v cele 132 , odd. I.B. Naše cela byla malá, pro 1 vězně, ale byli jsme tam 3. Trápily nás štěnice, žízeň (pili jsme vodu z klozetu) a hlad, i když nás manželky zásobovaly balíčky v povolených termínech. Až do hlavního přelíčení jsem byl pouze u jednoho výslechu. Poměry tam nebyly zlé, dozorci slušní, i když později vězeňskou stráž nahradili příslušníci SNB. Čas se vlekl, jedinou vzpruhou byly návštěvy ženy a dcery, naštěstí bydlely už v Praze u švagra Jaroslava, kterému v červnu 1948 zemřela žena.

Začátkem září jsme slyšeli do cel zvukovou kulisu Benešova pohřbu, průvod šel před pankrácké náměstí: smuteční hudba, i hluk výtržností při průvodě i odvozu mrtvého exprezidenta do Sezimova Ústí, kde byl na zahradě své vily pochován.

22. 11. mi byla doručena předsedou senátu Dr. Dědourkem obžaloba pro zločin přípravy úkladů o republiku podle § 2 zákona na ochranu republiky č. 50/ 23 sb. Pokus ilegálního přechodu hranic byl totiž podle tehdejších zákonů jen správním přestupkem, který trestaly okresní úřady. Proto musel vyšetřovatel STB konstruovat trestní oznámení a prokurátor pak obžalobu jako velezradu podle citovaného paragrafu, aby mě „a spol.“ mohli vůbec pohnat před soud.

Obžalováni kromě mne byli: Josef Rožánek, okresní tajemník nár. soc. v Hořovicích, a jeho dva synové, Josef ml., úředník a Jan, kuchař, dále jeho synovec Frant. Mužík, tajemník MNV v Hoře sv.Václava u hranic, (organizátoři přechodu), a dále Jan Tesař, strojník pražské nemocnice Bulovka, zdravotní sestra Kolčavová, která tamtéž ošetřovala internovaného exministra Dr. Drtinu, a vysokoškolák Fic z Moravy. Tři poslední osoby předtím jsem vůbec neznal. Byli žalováni, že chtěli z Bulovky unést Dr. Drtinu a dostat ho za hranice.

V sousední cele byl vězněn JUDr. Doležal, státní zástupce z Olomouce, který příliš horlivě vyšetřoval záležitost s pekelnými stroji, poslanými Dr. Zenklovi, Dr. Drtinovi a Janu Masarykovi. Když nás spolu vezli k soudu na Karlově náměstí, vyprávěl mi, že stopy jasně vedly do Prostějova, ale Vítězný únor mu znemožnil další vyšetřování a ještě se mu pomstil.

Na Štědrý den nás ve vězeňské nemocnici, kde jsem ležel po těžkém žlučníkovém záchvatu, navštívil arcibiskup Dr. Beran. Nečekali jsme to, vešel malý drobný mužíček, provázený civilisty, kteří zůstali u dveří a on nám žehnal a všem podával ruku s biskupským prstenem, který někteří líbali. Já – člověk bez vyznání - jsem mu tou rukou jen potřásl. Ptal se každého, odkud je. Můj soused Bárta řekl, že z Příbrami, a pan arcibiskup: “Áh, Příbram, Svatá Hora, viďte?“ Pak ho zmýlil ypsilon v mém jméně na tabulce nad hlavou, a řekl:“ Cizinec, že?“ Já odpověděl „Z Pardubic“. A on: „Á, pardubický perník, že?“ Pak nám ještě jednou požehnal a odešel.

V nemocnici to ušlo, jen noci byly špatné. Pod okny řvali a vyli strážní psi, ve sklepní cele pod námi štěkal šílený vězeň. Ve sklepě vlevo byla cela smrti, kde odsouzenci trávili poslední chvíle. Popravovalo se na dvou šibenicích přímo pod okny zadního traktu nemocnice, ponurý humor vězňů jim říkal Anka a Pepka…

Z deníku svého otce vybrala a upravila Bohumíra Peychlová.

Pokračování příště.